1.

Úvod

2.

Dobro

3.	Činnost, jednání a postoj

4.

Ctností.

5.	Přátelství

6.	Eudaimonie

7.

Závěr

“Ctností.
MacIntyre považuje Aristotelovi ctnosti za čistě morální, když to Tugendhat říká, že je tu určité napětí od samého počátku mezi morálními a společenskými ctnostmi.
Ctností jsou právě těmi vlastnostmi, které umožňují jedinci dosáhnout eudaimonie a bez nichž postup k tomuto „telosu“ není možný .
Pro Tugendhata jsou v Aristotelovi etice nejdůležitější společenské ctnosti, a téměř všichni jsou sociální (kromě uměřenosti a statečnosti v otázce společného dobra).
U Tugendhata se setkáváme s myšlenkou jednoty ctností – není možné mít jen jednu ctnost, ale i ty zbylé. Proto, aby člověk byl považován za ctnostného, musí mít jednotu ctností (tj. když máme jednu ctnost, tak máme i ty zbylé).
Oba poukazují na důležitost myšlenky středu, jež má být chápan jako harmonie souvisící s rozumem - vyváženost, která není základní lidskou přirozeností. Avšak je to právě Tugendhat, který poukazuje na to, že i sám Aristoteles upozorňuje na problematičnost středu, protože když lékař léčí nemocného, pokud postupuje z hlediska středu, znamená to, že nedělá pro nemocného ani moc, ani málo. Také si myslí, že v Aristotelovi etice není přesně řečeno jak máme chápat střed, zda ve smyslu vyrovnanosti nebo geometrickém smyslu, avšak pokud chceme pochopit koncepci ctnosti u Aristotele, musíme dát za pravdu MacIntyremu, který chápe střed podle první definice. K posuzování středu však u Aristotele neexistují žádná pravidla, jenž ukazuje na to, že posuzování situaci za pomoci měřítka středu závisí na daném případě, s čímž se Tugendhart smiřuje jen velmi nerad.
Podle Tugendharta a MacIntyre je střed měřítkem, podle kterého mají znalci určovat, co jsou ctnosti a co jsou jejích póly. Ke každé ctnosti existují dva póly, tj. dvě neřestí; tak statečnost má dva póly, zbabělost a nerozvážnost, spravedlnost – marnotratnost a lakomství, sebevědomí –nadutost a ušlápnutost, přívětivost – lichocení a hrubost.
Každá společnost má určitá pojednání o tom, co vymezuje dobré jednání. Podle MacIntyra existuje dva způsoby, jak člověk může porušit tyto zásady. Jednak jeho chápaní o ctnostech je natolik omezené, že porušování těchto pravidel dobrého jednání ani si neuvědomuje, nebo je tu ctnostný člověk, který ovšem poruší určité normy, aby zabránil něčemu, co považuje za nesprávné. V určitých situacích může nectnostný člověk jednat ctnostně, například z donucení nebo za odměnu. Ovšem všechny výše uvedené druhy jednání podle Aristotele nepřispívají k dosažení společného dobra.

Přátelství.
Pro MacIntaerovo pochopení Aristotele, je přátelství nejdůležitější ctností ve společnosti. Je to základní prvek ve společnosti. Teprve tehda, kdy jsou navázaná tato pouta, může vzniknout městský stát. Poroto pro mnohá státníků je přátelství důležitější než spravedlnost, protože spravedlnost muže být vykonávána teprve tehda, kdy jsou na základě přátelských pout utvořena obecné definice dober pro společnost, která jsou uznávána všemi zúčastněnými osobami.
Tugendhart se o takovéto přátelství nezmiňuje. Chápe přátelství v Aristotelovi coby vnitřní harmonii uvnitř jedince, a tedy přátelství sama sebe."

Autorka je cizinka, text proto potřebuje mírnou revizi jazyka.