1.

Úvod

2.	Asertivní práva

2.1.	Mám právo na to, aby se se mnou zacházelo s úctou, která přísluší inteligentnímu, schopnému a rovnoprávnému člověku

2.2.	Mám právo vyjádřit své názory a hodnoty

2.3.	Mám právo vyjádřit své pocity

2.4.	Mám právo vyjádřit své potřeby a stanovit své priority jako osoba, nezávisle na rolích, které v životě přijímám

2.5.	Mám právo za svou osobu říkat ano nebo ne

2.6.	Mám právo na chyby

2.7.	Mám právo na změnu rozhodnutí.

2.8.	Mám právo říct nerozumím a vyžadovat více informací

2.9.	Mám právo požádat o to, co chci

2.10.

Mám právo nepřijmout odpovědnost za problémy ostatních lidí

2.11.

Mám právo jednat s ostatními a být přitom nezávislý na jejich souhlasu

2.12.

Mám právo říkat je mi to jedno

2.13.

Mám právo asertivitu nepoužít

3.

Závěr

"2. Asertivní práva

Jak bylo řečeno výše, asertivita je způsob komunikace; tedy asertivní práva jsou práva jednotlivce ke komunikaci. Čím více se bojíme tato práva uplatňovat, tím snadnější kořistí pro případné manipulátory jsme. Ovšem z vlastní zkušenosti mohu říci, že ačkoli je uplatňování asertivních práv pro člověka a jeho komunikaci s okolím velmi přínosné, nemělo by se zapomínat na to, že existuje velmi tenká hranice mezi asertivitou a hulvátstvím. Chci říct, že jsem se setkala s lidmi, kteří svou drzost a aroganci schovávali za asertivitu. Není divu, je to pojem poměrně často propíraný v různých mainstreamových časopisech a většinou je jeho vysvětlení podáno tak laicky, aby tomu rozuměly široké masy lidí, a proto může, i nezáměrně, docházet k jeho zkreslení. Nelze asertivitu bagatelizovat jako „umět říct ne a bránit se“ apod. Jak ovšem asertivitu charakterizovat lze, to je obsaženo v následujících právech.

1. Mám právo na to, aby se se mnou zacházelo s úctou, která přísluší
inteligentnímu, schopnému a rovnoprávnému člověku.

První právo je základním kamenem asertivních práv, které Lindenfieldová (1995, s.35) definuje jako „uplatňování všeho, o čem si myslíme, že jsou k tomu lidské bytosti oprávněné na základě jejich samotné existence“ (In B. Benická: Asertivita, 2004 s.174, In Š. Chudý (Ed.): Základy společenských věd pro pomáhající profese).

2. Mám právo vyjádřit své potřeby a stanovit své priority jako osoba, nezávisle na rolích, které v životě přijímám.
3. Mám právo vyjádřit své pocity.
4. Mám právo vyjádřit své názory a hodnoty.

Druhé, třetí a čtvrté právo hovoří o vyjadřování svých potřeb, pocitů, názorů a hodnot. Je ovšem důležité, aby toto bylo vyjádřeno asertivně. Jak již bylo zmíněno výše, asertivní chování není ani pasivní, ani agresivní. Pro pasivní komunikaci je typický „člověk-jazyk“ a pro agresivní komunikaci „ty-jazyk“. Pro asertivní vyjádření je nutno použít „já-jazyk“. V praxi toto znamená následující:

modelová situace:

seminární práce byla ohodnocena nespravedlivě, člověk se cítí ukřivděn


pasivní – leitmotiv: „Máš pravdu – nezáleží na tom, co si myslím a cítím“ – „člověk jazyk“ (snaha vyhnout se zodpovědnosti, obviňování druhých nebo sebe sama, odmítání kladného hodnocení vlastní osoby) – cíl: snaha vyhnout se konfliktu
- reakce na ohodnocení by tedy nebyla, příp. by byla jen skrytá, s hodnocením by se nic nedělalo, protože člověk uznává, že to možná opravdu napsal špatně"

Práce obsahuje tabulku.
Práce pro předmět Komunikace a prezentace - Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, Fakulta multimediálních komunikací.