" Báseň Zdechlina z básnické sbírky Květy zla pochází z druhé poloviny 20. Století. Samotný název sbírky vypovídá o tom, že básník volí nehezké, ošklivé a záměrně odpuzující náměty a vychází z tématu zla a smrti. Vše popisuje velice barvitě až by se mohlo zdát, že takový popis je vzhledem k tématu naprosto nevhodný. Báseň Zdechlina se řadí nejčastěji pod symbolismus, básník používá velká písmena (Příroda, Puch) pro zdůraznění. Přesto zde lze najít mnohé prvky romantismu, když básník idylicky začíná s letním ránem stvořeným pro lásku a vytvoří nám překrásný dojem prosluněné letní přírody. Prvky dekadence můžeme najít hlavně v samotné volbě tématu- Zdechliny. A také realismu, kdy prostý popis zcela nezkreslené reality samotné zdechliny má ve čtenáři zanechat silné emoce. Báseň má za úkol působit na jednotlivé smysly, a proto ji označujeme jako smyslovou poezii. Když autor popisuje, jak se z hnilob dralo černo páchnoucích pluků larv, zcela jasně tu působí na zrakový dojem obrazu zdechliny. Naopak popis bzučících much nad břichem má zcela jasně vyvolat dojem sluchový. Nachází se zde mnoho metafor (kamenité lože, tučné květy) a přirovnání (A nebe shlíželo k té pyšné kostře těla, jak ke kvetoucí květině), které mají na čtenáře silný smyslový vliv.
Baudelaire je považován za prokletého básníka. Narodil se roku 1821 v Paříži a zemřel roku 1867 také v Paříži. Nechával se inspirovat např. A.E. Poem jehož díla sám překládal do francouzštiny. Básnická sbírka květy zla je jeho celoživotním dílem.
Popisuje zde všudy přítomnou touhu po štěstí prolínající se se smrtí, která přinese duši vytoužený klid,ženskou krásu, kterou proklíná a opovrhuje jí a zároveň ji opěvuje a zbožňuje. Obvzláště tohoto prvku si můžeme povšimnout v samém závěru básně Zdechlina( viz ukázka pod textem), kdy básník srovnává zdechlinu s jeho milou a je zcela viditelné, že i přes veškerou krásu milenka dopadne stejně jako ubohá mršina. Slibuje jí však, že on si ji, stejně jako ono mrtvé zvíře, bude pamatovat silnou, zdravou a krásnou. Hlavním dějem básně je procházka dvou milenců za letního rána, kteří naleznou na cestě rozežranou a páchnoucí mršinu zvířete. K zdůraznění děje básník využívá opakovací figury (Vy hvězda očí mých, vy slunce mého bytí, má vášni, vy můj anděle!), personifikace (potíc jed), anarchismy (sirob), inverzi (To vše se zvedlo hned), často se vyskytující přechodníky (množíc se, měříc nás, potíc) a mnoho epitetonů (letního rána, prostopášná žena, pyšná kostra). Básník chce dát najevo, že všechny nás čeká stejný osud a jediné, co v životě opravdu musíme, je zemřít.

A přece jedenkrát budete, není zbytí,
jak tohle svinstvo plné much,
vy, hvězda očí mých, vy, slunce mého žití,
vy, vášeň má i strážný duch!

Ano! jak tohleto, královno spanilosti,
svátostmi zaopatřenou
vás dají do země práchnivět mezi kosti,
pod tučnou trávu zelenou.



Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru
polibky žrát vás budou dál,
že božskou podstatu i tvar svých lásek věru,
ač dávno tlí, jsem uchoval!
(Ukázka závěru básně)
(zdroj: http://www.baudelaire.cz/works.html?aID=1&artID=31&artIDtran=5)

Zároveň básníkův životní styl vypovídá o tom, že jeho záměr byl šokovat širokou veřejnost a to se mu také povedlo, jelikož téměř hned na to, co byly Květy zla publikovány, způsobily velký rozruch. Básník byl obviněn z urážky mravnosti, některé básně musely být vyškrtnuty a Baudelaire musel zaplatit peněžitou pokutu. Avšak dílo, které sám básník popsal slovy: ,, do té hrozné knihy jsem vložil celého svého ducha, celé své srdce, celé své náboženství, celou svou nenávist...“, je dílem největších z prokletých básníků.
(zdroj: www.baudelire.cz)"

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ