"2. Benešovo pojetí demokracie
2.1 Demokracie dnes a zítra
Roku 1948 vyšlo Benešovo dílo Demokracie dnes a zítra. Autor sám ji vnímá jako doklad toho, jak během druhé světové války v exilu přemýšlel o tehdejších problémech doma a ve světě. V knize se zabývá tím, jaký měly jednotlivá historická období vliv na moderní demokracii, významem první světové války a následným pádem demokracie v Evropě, Společností národů, antidemokratickými ideologiemi tehdejší doby a nakonec poválečným uspořádáním světa a demokracií zítřka.
V první kapitole se Beneš zabývá vývojem evropského myšlení a vznikem prvních demokracií. Ve druhé se dostává k aktuálnějšímu tématu a tím je první světová válka. Tu považuje za mezník nové epochy, mravní a politický pokrok, boj o samostatnost nesvobodných států a světovou demokracii. (Beneš 1948: 32-33) Dvacet následujících let, které předcházely druhé světové válce, vnímá pouze jako pokračování revoluce, která nebyla pouze politická, ale hospodářská a sociální, tedy změna celého myšlení společnosti. Symbolem demokratizace po válce byl především vznik Společnosti národů, která ustanovila tři základní principy mezinárodní politiky – princip omezení zbrojení, princip vyřizování mezinárodních konfliktů dohodou a ustavení mezinárodního soudnictví. (Tamtéž: 53-59) Hlavním problémem poválečné evropské demokracie byly rozdíly, které panovaly mezi režimy v jednotlivých státech. Zatímco demokracie ve Spojených státech, Velké Británii, Francii, Švýcarsku a státech Skandinávie za sebou měly okolo padesáti let fungování, Německo a malé středoevropské státy měly pramálo zkušeností, čerstvě zavedené volební právo a vysokou negramotnost. (Tamtéž: 65-66) Musely se potýkat s naprosto novými problémy a zároveň řešit ty staré. Tento jev vedl v těchto státech k levicovému i pravicovému extremismu. Jednou z příčin toho, že brzy podlehly rozpínajícím se totalitním režimům je fakt, že ty vůči nim byly solidárnější než vyspělé evropské demokracie. (Tamtéž: 68-69)
Ve třetí kapitole se Beneš vrací k již zmíněné Společnosti národů. Považuje ji za „…soustavu mezinárodních vztahů odpovídající nové politické a sociální konstrukci demokratické společnosti dvacátého století založenou na systému filozofie a morálky.“ (Tamtéž: 105) Příčiny neúspěchu této organizace jsou podle něho stejné s důvody, kvůli kterým dochází k problémům v demokracii celkově. První je rozpor mezi teorií a praxí – ač byla chápána jako symbol spravedlnosti a zásadovosti, v praxi musela dělat kompromisy a bez toho politiku dělat nelze. (Tamtéž: 109-110) Kompromisy udělané v té době nebyly vždy správné, včasné, spravedlivé a vhodné. Druhou příčinou jsou obtíže s hospodářskými a vojenskými sankcemi, které nebyly vždy dodržovány podle smluv. Státy se často řídily spíše svými národními zájmy. (Tamtéž: 116-117) Třetí je nedůvěra jednotlivých států k politice a k zásadám Společnosti národů. Organizaci spojených národů, vzniklou v roce 1945, považuje Beneš za perspektivnější, protože charta, která stanovuje její základní principy, je účinnější a především dovoluje válku, pokud jde o sebeobranu. (Tamtéž: 129-130)"