"Dne 29. září 1918 kapitulovalo Bulharsko a koncem následujícího měsíce (30. Října) podepsalo mírovou smlouvu s Dohodou také Turecko. V téže době už probíhal i proces faktického rozpadu Rakousko-Uherska na jednotlivé nástupnické státy. Konkrétně se jednalo o Rakousko, Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Jugoslávii a Československo. Rakousko-uherské velení bylo k podepsání příměří s Dohodou přinuceno po soustředěném útoku italských vojsk 3. listopadu a Německo po „kapitulaci všech svých spojenců bylo (…) v beznadějné situaci“.
Německá delegace přijala podmínky příměří 11. listopadu, ale už o dva dny dříve byla v Berlíně vyhlášena republika a císař Vilém II. abdikoval. Velká válka sice skončila úplnou porážkou Německa, avšak její konec přinesl nové problémy spjaté s rozpadem tří impérií – Ruska, Rakousko-Uherska a Osmanské říše – a se vznikem nových států, které se vyznačovaly „nejistými vnitřními poměry i zahraničními vztahy a (…) problematickými hranicemi“.
Mnoho plánů, mnoho pánů
Vítězné mocnosti se ocitly naopak v postavení, kdy mohly poválečnou podobu Evropy aktivně utvářet s ohledem na své vlastní zájmy. Dominantní postavení v tomto ohledu zaujímala Francie, která si činila nárok na nejvyšší podíl z německých reparací a vznesla rovněž územní nárok na posunutí západní hranice Německa až na Rýn. Německo z pohledu Francie i přes svou porážku nadále představovalo možnou budoucí hrozbu, a tak Francie podporovala rovněž územní nároky středoevropských států, od jejichž spojenectví si slibovala, že vytvoří hráz proti případné německé agresi a územní rozpínavosti.
Postoj Británie odrážel její vlastní ekonomické zájmy, které se dotýkaly zejména německých kolonií a oslabení německého námořnictva. Britský premiér Lloyd George byl dokonce neskrývaně skeptický k úmyslu začlenit výrazné menšiny německého obyvatelstva do územních celků nově ustanovených států. Obával se jak možné budoucí války, tak i bolševismu, pod jehož nadvládu by se východní Evropa mohla dostat."