1.

Úvod

2.	Cesta Jugoslávie do války

2.1	Jugoslávie - země šesti náboženství

2.2	Soužití Srbů a Chorvatů

2.3	Role Chorvatska za II. světové války

2.4	Nástup Josipa Tita k moci

2.5	Rok 1980 a Titova smrt

2.6	Rozpad komunistické strany v roce 1990

2.7	Vyhlášení nezávislosti Slovinska a Chorvatska - červen 1991

2.8	Srbsko - chorvatský konflikt

2.9	Jednání o míru v roce 1992

2.10	Snaha Bosny o nezávislost

2.11	Násilná evakuace Muslimů

2.12	Neschopnost OSN zabránit vyvražďování

3.

Závěr

4.	Použitá literatura

"Jugoslávie byla po desetiletí tou nejdostupnější komunistickou zemí. Návštěvníci, převážně západní turisté, obdivovali evidentní úspěchy jejího doživotního prezidenta Josipa Broze-Tita. Podařilo se mu spojit mnoho různých národů ve fungující národní celek a zdálo se, že přemohl ďábla etnické rivality, který děsil tolik jiných zemí. Kdo z těch, kteří tenkrát navštívili Jugoslávii mohl tušit, že bude brzy roztrhána na kusy, a to tak brutálně, tragicky a rychle?
Jugoslávie, „země jižních Slovanů“, byla zemí šesti náboženství a dvou abeced, ale s benevolentním diktátorem (jak jen diktátor benevolentní může být) a komunistickou stranou, která držela tento smíšený národ s dvěma nejvýbušnějšími elementy, Srby a Chorvaty, v poslušnosti a pasivitě. Srbové a Chorvati byli dlouhodobě ostře nepřátelští rivalové, podezírající jeden druhého z touhy po dominaci, přičemž Srbové osočovali Chorvaty za tendenci dělat problémy. Srbové na východě země byli po staletí oddělováni od Chorvatů, žijících na západě, a to neustálým posunováním vojenských hranic. Bylo to jako lomová linie zemětřesné oblasti, oddělující východní Evropu od západní – nejenom dvě kultury, ale i dvě říše, Habsburků a osmanských Turků.
Tyto dva kmeny sdílejí stejný jazyk, ale jinak mají jen málo společného. Srbové jsou pravoslavní a jejich náboženství bylo základem pro zachování národní identity během téměř čtyř století turecké poroby. Chorvati byli pod nadvládou Rakušanů a Maďarů a na formování jejich nacionalismu se touž měrou podílel katolicismus a vědomě prozápadní postoje. Ačkoliv různí vládci vždy oba národy udržovali odděleně, Habsburkové i Turci ze všech sil rozněcovali jejich vzájemnou nenávist, zvláště v oblastech, kde se srbské a chorvatské území překrývalo.
Primitivní krutost balkánských národů občas antropologové přirovnávají k amazonským Indiánům Yanomamo, kteří jsou považováni za jeden z nejdivočejších a nejprimitivnějších kmenů na světě. Až do přelomu tohoto století, v době, kdy se ostatní Evropa zabývala společenskou etiketou a sociálními reformami, z Balkánu stále ještě přicházely zprávy o useknutých hlavách nepřátel, předkládaných jako trofeje na stříbrných podnosech při večeři vítězů. Vítězi běžně jedli srdce a játra poražených. Dokonce ještě v roce 1903 byli srbský král a královna zavražděni svými důvěrnými strážci, kteří je pak rozkrájeli na kousky a hodili davu na ulici pod ložnicí paláce. Apologeti taková zvěrstva svádějí na osmanské Turky, kteří ovládali většinu Balkánu až do roku 1912 a pro něž byl masakr způsobem vlády. Historické knihy však Balkán ukazují jako zemi vražd a pomsty i před příchodem Turků a dlouho po jejich odchodu.
Rozpad Titovy Jugoslávie nebyl jen tureckým dědictvím. Nenávist a vendeta mají svůj původ v prastarém kmenovém systému i moderní politice. Před vypuknutím občanské války v devadesátých letech dosáhla tato vzájemná nenávist vrcholu za druhé světové války. Když nacisté uchvátili zemi v roce 1941, ustanovili chorvatský fašistický loutkový stát, který byl zpočátku podporován většinou Chorvatů a byl založen na symbióze chorvatských nacistů a bosenských muslimů – jak uvedl ministr Budak v zakládajícím projevu r. ‘41: „Chorvatský stát je katolický. Je to také muslimský stát, kde někteří naši lidé jsou mohamedánského vyznání. Pro menšiny jako Srby, Židy a Cikány máme tři miliony kulek.“ Chorvati bojovali po boku Němců, ačkoliv se mnozí z nich, včetně samotného Tita, postavili jako partyzáni po bok Spojenců. Inspirováni nacistickým vzorem, začali fašističtí Chorvati a muslimové (z nichž byly vytvořeny dvě čistě muslimské divize SS) s pogromy a vyhlazováním Srbů, Židů a Romů a odhaduje se, že za čtyři roky do konce války jich zabili přes půl milionu. V Donje Gradine je dodnes památník 360 000 Srbům umláceným, popraveným, oběšeným či ubodaným fanatiky fašistické ustašovské armády. Jeho součástí jsou i železniční vagóny, v kterých byli přivezeni z koncentračního tábora Jasenovac u Sávy, který měl rozlohu 200 kilometrů čtverečních, tudíž byl mnohem větší než nacistické tábory v Belsenu a Osvětimi. Adolf Eichmann k těmto „zásluhám“ Chorvatům později veřejně pogratuloval."