1.	Charakteristika sbírky

2.

Obsah

2.1.	Spleen a ideál

2.1.1.

Albatros

2.1.2.

Hymna na Krásu

2.1.3.

Touha po nicotě

2.1.4.

Modlitba pohanova

2.1.5.

Mršina

2.1.6.

Nepřítel

2.1.7.

Ona celá

2.1.8.

Ty, ženo nečistá

2.1.9.

Jedné kreolské dámě

2.2.	Pařížské obrazy - 2. oddíl

2.2.1.

Slunce

2.2.2.

Stařenky

2.2.3.

Soumrak

2.3.	Víno - 3. oddíl

2.3.1.

Duše vína

2.3.2.

Víno vrahovo

2.4.	Květy zla - 4. oddíl

2.4.1.

Epigraf na odsouzenou knihu

2.4.2.

Mučednice

2.4.3.

Prokleté ženy I

2.5.	Vzpoura - 5. oddíl

2.5.1.

Litanie k Satanovi

2.6.	Smrt - 6. oddíl

2.6.1.

Smrt chudých

2.6.2.

Cesta

"Baudelairovy Květy zla vyšly sice v knižním vydání souborně teprve roku 1857, vznikaly však ve skutečnosti ve značném časovém rozmezí. Jejich největší část byla napsána v letech 1840 – 1850, některé z nich vycházely časopisecky již od roku 1845. Květy zla jsou rozsáhlou básnickou sbírkou, mající šest oddílů, z nichž nejrozsáhlejší je oddíl první – Spleen a ideál. Sbírka začíná předmluvou. Kniha se stala předmětem chvály i horlivých polemik i největších spisovatelů své doby. Sbírka se ocitá na hranici mezi romantismem a symbolismem. Hlavní idea – člověk nemůže dosáhnout štěstí. Z toho plyne bolest, zklamání, rozčarování. Ukazuje svět tak, jak ho vidí. Bolest je o to silnější, oč se vzpomínce, snu objevuje více štěstí. Sbírka vyjadřuje rozpolcenost básníka mezi zlem a potěšením, splínem a ideálem. Jedinou možností, jak uniknout ze zajetí nudy, bolesti, je nalézt krásu v oblasti zla. Baudelaire je i v erotice rozdvojený, ženy zbožňuje i proklíná. Podle něj krása a láska v tomto světě přetvářky, koupené lásky prostě nemůže existovat.

I. oddíl – SPLEEN A IDEÁL
Albatros – básník se srovnává s albatrosem a ukazuje na něm, jak ve svém prostředí – na obloze, v nekonečném prostoru se cítí dobře, ale když se dostane na zem, do skutečného světa, žije se mu těžko, je zklamaný.
Hymna na Krásu – báseň, kde vyzvedává ženu. Je mu jedno, zda přichází od ďábla, či od boha, hlavně že činí svět krásnějším.
Touha po nicotě – básník již netouží po ničem a ví, že jedinou jistotou mu je smrt, čas prostě nelze zastavit.
Modlitba pohanova – modlitba člověka, jehož jedinou bohyní je rozkoš, opěvuje ji.
Mršina – jedna z nejznámějších básní sbírky. Básník a jeho milenka narazí po cestě na rozkládající se mršinu, kterou hýbou červi. Připomíná, že jednou i ona, jeho milenka přes věškerou svou krásu takhle skončí. V hrobě ji budou hryzat červi.
Nepřítel – báseň vyjadřuje básníkovu obavu, že s odcházejícím mládím, které bylo trpké už nyní, ve stáří nenalezne žádnou další radost a jen ten čas se nedá zastavit!!
Ona celá – básníka pokouší Ďas a chce odpověď, co je na ženě nejkrásnější. Básník odpovídá, že právě ten soulad, který v těle ženy vládne je nejkrásnější.
Ty, ženo nečistá – básník proklíná ženu, pokládá ji za strůjce všech hříchů a neřestí.
Jedné kreolské dámě – tady zase básník krásu žen obdivuje.

2. oddíl PAŘÍŽSKÉ OBRAZY – to je oddíl, který byl do sbírky zařazen až při druhém vydání a týká se městského života.
Slunce – podává obraz toho, jak působí slunce na siluetu města a na lidi ve městě vůbec. Vyzvedává jeho léčebné účinky na tělo i na duši.
Stařenky – jedna z básní věnovaných Victoru Hugovi. Ukazuje, jak žijí staré žebračky. Jak jsou shrbené, nikdo o ně nestojí a nikdo neví, co s nimi hned zítra bude. Připomíná, že i ony byly kdysi mladé a krásné a teď se jim smrt stále více přibližuje."