1.	Portugalsko: Impérium na pokraji rozpadu

2.	Od ticha k bouři

3.

Válka

4.	Vystřelené ‚Šípy‘

5.	Nedokončená dekolonizace

6.	Válka po válce

"Po mnoha staletích vyčerpávající angažovanosti na čtyřech kontinentech Portugalci považovali zámoří za integrální součást svého státu, ačkoli se k němu v podstatě stavěli pouze jako k nevyčerpatelnému zásobišti zboží a surovin nejrůznějšího druhu, v případě Angoly především otroků. Až na pár světlých výjimek guvernéři zámořských kolonií spíše ve svých úřadech přežívali, než aby se pokoušeli z oblastí jim svěřeným vytvořit plnohodnotná, závislá území Portugalska. A naopak Portugalsko do svých kolonií investovalo vždy jen tolik, aby nehrozila ztráta těchto zdrojů bohatství. A tak, zatímco Portugalsko střídavě bohatlo a chudlo v závislosti nejen na válkách v daných oblastech, které muselo financovat, se postupem času dostal do čela portugalské politiky výrazný státník s jasnou vizí, který dokázal na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století zajistit Portugalsku i jeho koloniální říši stabilitu a klid po dvou desetiletích hospodářského úpadku a politických zmatků. 28. května 1926 padl lisabonský republikánský režim a o dva roky později se ministrem financí nastoupivší vojenské vlády stal civilista a ekonom António de Oliveira Salazar. Rozhodl se zachránit rozpadající se impérium a uskutečnit svou archaickou ideu multikontinentální říše, kterou se jim kromě bouřících se nacionalistů snažily zbořit i evropské mocnosti.
O portugalské kolonie byl zájem už v druhé polovině 19. století, kdy se v evropských kruzích ve jménu lidskosti diskutovalo o otroctví, které bylo po půlstoletém naléhání Velké Británie v portugalských koloniích definitivně zrušeno až roku 1878, a špatné správě jejich území. V této době započal tzv. „Závod o Afriku“, kdy se industrializovaná Evropa začala poohlížet po afrických zdrojích, přičemž portugalská území byla jednou z mála cest do nitra tohoto stále ještě neprozkoumaného kontinentu. Po berlínské konferenci o Kongu v listopadu roku 1884, kvůli níž musel Lisabon souhlasit s odevzdáním pravého břeku řeky Konga takzvanému Svobodnému státu konžskému pod správou belgického krále , se Portugalci museli zapojit do této honby za územím. Z obsazování Afriky se stala prestižní ukázka síly a významu evropských států, přičemž Portugalsko, země, které se industrializace vyhnula obloukem, bylo odsouzeno k nerovnému souboji s mnohem lépe vybavenými mocnostmi. V touze po uznání svých historických nároků se Portugalci často uchylovali k zoufalým a naivním činům, jako byla například tzv. „růžová mapa“, představená udiveným mocnostem roku 1886 - zakreslovala obrovské plochy Afriky mezi Luandou a Mosambikem, západním a východním pobřežím kontinentu, jako portugalský majetek. Byl to svým způsobem konec staletého britsko-portugalského spojenectví , neboť Cecil Rhodes, britský koloniální podnikatel a politik a pravděpodobně nejvýznačnější představitel britského imperialismu, se už od roku 1885 netajil úmyslem vybudovat britskou Afriku od Káhiry po Kapské Město. Tento počin pak nepřímo vymezil hranice Angoly a to způsobem naprosto opačným, neboť se vyvinul v jeden z nejdramatičtějších mezinárodní konfliktů „závodu o Afriku“. Ultimatum, které předložil britský ministr zahraničních věcí lord Salisbury 11.1.1890 vládě Barrose Gomese, požadovalo portugalský ústup z vnitrozemí pod pohrůžkou přerušení diplomatických vztahů, jinak řečeno pod hrozbou britského nepřátelství. Pokořené a zdrcené Portugalsko muselo na svůj sen zakreslený na „růžové mapě“ rezignovat."

Velmi rozsáhlé, dobře zpracované.