1.

Úvod

2.

Dům

a) Vývoj domů
b) Typy domů
c) Uspořádání domácnosti
d) Soužití v domě

3.	Bydlení, jídlo a oblékání

4.	Koloběh života v domácnosti

5.	Nový model rodiny v 18. století

6.

Závěr

"Velmi záhy se dítě muselo začít přizpůsobovat domácímu řádu. Účastnilo se práce a zábavy dospělých, ale mělo dost prostoru i pro své hry v domě i v sousedství. Vzhledem k velké zaneprázdněnosti rodičů neexistovala cílevědomá výchova, byl jim ale vštěpován křesťanský způsob života. Od dětí se především očekávalo, že budou podle svých možností pomáhat v domácnosti a rodičům v dobách nouze a stáří. Dětská práce byla důležitou součástí ekonomie celého domu. Při práci i hrách získávaly venkovské děti brzy zkušenosti se sociálními vztahy a přijímaly tak normy společnosti. V městském prostředí řemeslníků byla však oddělena vlastní práce řemeslníka od světa jeho ženy a dětí, ve městech od sebe byly celkově více odděleny světy chlapců a dívek. Pro děti bohatších měšťanů (především chlapce) se součástí výchovy začínalo stávat vzdělání, funkční systém školství však přichází až s osvícenstvím, kdy se všeobecně rozšířily hlavně základní školy.
Ani fáze přechodu z dětství do dospělosti není nějak časově omezená. V Západní Evropě byla délka mládí ovlivněna pozdními sňatky, protože až poté byli lidé plnoprávnými členy společnosti. Až do svatby žil mladý muž v domácnosti jako čeledín a podléhal pravomoci pána domu. Rozdíl mezi dospíváním chlapců a děvčat se zvětšuje s vyšší společenskou vrstvou: na venkově dospívají skoro stejně, kdežto ve šlechtických rodinách chlapci studují a cestují a dívky se připravují na roli hospodyně. Protiváhou závislého postavení mladých chlapců v domech se stávají spolky mladých. Na venkově se tyto spolky skládaly ze všech svobodných mladých mužů jedné vesnice, organizovaly každoroční oslavy všech svátků a usilovaly o to, aby každý jejich člen uzavřel sňatek v souladu s tradicemi. Ve městech měly spolky mládeže pevnější organizaci. Sdružení tovaryšů vytvářelo protiváhu k cechům a sledovalo spíše sociálně praktické cíle, studentská krajanská sdružení zase tvořilo protiváhu přílišné moci profesorů.
Vstup do dospělosti, tj. uzavření sňatku, bylo veřejnou záležitostí. Od 16. do 18. století můžeme sledovat proces „zcírkevnění sňatků“. Ještě v 16. století konstituovalo manželství uzavření manželského slibu před svědky, přičemž k církevnímu sňatku mohlo dojít až o mnoho později. S předmanželskou sexualitou si nikdo příliš hlavu nelámal, sňatek byl světskou záležitostí. V 18. století, po velkém úsilí obou církví i světské vrchnosti, už byla právoplatnost manželství vázána výhradně na církevní obřad, konaný v kostele. Předmanželská sexualita dostala pod přísný zákaz. Iniciativa k uzavření sňatku vychází od muže, který musel mít předem zajištěné prostředky k obživě rodiny. Průměrný sňatkový věk byl u mužů 27, u žen 23 let. Mladý člověk se ke sňatku rozhodoval dobrovolně, což však nevylučovalo nátlak rodičů a mohl být také najat dohazovač. Lidé se seznamovali na různých slavnostech a venkovské spolky mládeže dohlížely na mravnost tohoto počínání. Důležitější než láska či krása nevěsty byla její pracovitost, šetrnost, počestnost či výše věna. Především v řemeslnickém prostředí byla počestnost a manželský původ nevěsty důležitý – pokud otěhotněla před uzavřením církevního sňatku, mohlo to vést ke zruinování celé rodiny. Pokud došlo mezi budoucími manžely k dohodě, byl předán zásnubní dar a proběhl slib manželství. Když byla stvrzena manželská smlouva, mohl být sňatek veřejně uzavřen. Zrušit zasnoubení bylo velmi nesnadné a společností to bylo odsuzováno. V 17. století byla zavedena předmanželská zkouška, která obsahovala poučení o smyslu a úloze manželství a dotazy faráře na panenství nevěsty a možné překážky manželství. Poté se konaly trojí ohlášky sňatku, kdy byla vyzvána i širší obec, aby na možné překážky upozornila. Svatební veselí trvalo 3 dny a stejně jako u křtu či pohřbu hrála roli reprezentace rodiny, svatební hostina byla vyjádřením stavovské identity."