"Dům smrti
Dívka, která právě vystoupila z auta, se znuděně zadívala na mnohapatrový panelák.
Jeden balkon vedle druhého, několik krajních bytů se právě opravovalo. Vůbec se jí nelíbil,
připadalo jí, jako by šedé zdi přímo vydechovaly zlo.
Pokrčila nad tím rameny. Odhodlaně se nadechla a se zbytkem rodiny vešla do chodby
v přízemí. Jejich byt nebyl ani tady, ani v nejvyšším patře. Hlasitě si povzdechla – kdyby
bydleli v tom nejhořejším patře, měla by alespoň hezký výhled z balkonu, ale takhle se mohla
dívat jedině tak na šedivou fasádu protějšího paneláku.
Nechala se dál unášet rodinou směřující k výtahu. Znechuceně se kolem sebe rozhlížela.
Ona se přece nikoho neprosila, aby tady mohla bydlet! Nacpali se do kabiny výtahu. Všechno
uvnitř bylo zašlé a špinavé. S odporem stiskla tlačítko s číslem patra a umínila si, že si hned
v bytě umyje ruce. Radši bude chodit po schodech, než aby se vozila v něčem takovém.
Znovu si prohlédla celou kabinu. Počmárané stěny, hromádka starých zažloutlých letáků
v rohu a uprostřed podlahy skvrna, která barvou připomínala zaschlou krev. Zakázala si
přemýšlet nad tím, co to vlastně je. Teď tady bude bydlet a nenechá se vyděsit nějakým
flekem, co navíc může být jenom rozlitá barva. Sice nechápala, kdo by si něco natřel zrovna
takovým odstínem, ale každý má jiný vkus. Věděla, že až se dozví něco z minulosti sousedů,
bude to mnohem horší. Všichni budou dávat na odiv svoje ctnosti, ale ve skutečnosti jsou
úplně jiní.
Výtah zastavil. Dnes bude poprvé spát v tomhle bytě. Nebyla pověrčivá, ale jednomu
zaručeně věřila – to, co se jí tady bude zdát první noc, se opravdu stane. Na některé věci
myslet nechtěla, aby si je ještě nevsugerovala a náhodou se jí o nich nezdálo. Byla si jistá, že
pak by všechno dělala podvědomě pro to, aby se její sen splnil.
Od té první noci se pořádně nevyspala. Nevěděla, co se jí zdálo, jediné, co si
pamatovala, byla nepředstavitelná hrůza a předmět padající z balkonu nad nimi. Následovalo
měkké žuchnutí a pak se vzbudila zpocená děsem.
Tohle byla další z těch nocí, kdy se snažila neusnout. Bála se, že jakmile by usnula,
stane se přesně to samé jako v jejím snu.
Seděla na posteli a četla si, když před domem zastavila záchranka. Ani se nemusela jít
podívat co se stalo a věděla, že přijela pozdě. Nechtěla být zvědavá jako pavlačové baby
z jejich vchodu, ale stejně jí to nedalo. Odhrnula záclonu a podívala se do noci. Slabý vánek
nadzvedl bílou látku kryjící jakýsi předmět na zemi, a odkryl tak bosou nohu trčící
v podivném úhlu. Teprve teď si uvědomila, že slyšela měkké žuchnutí. Přesně takové, jaké se
ozvalo v jejím snu těsně před tím, než se probudila.
Nic netušící zbytek rodiny seděl u bohaté snídaně. Nemohla pochopit, že necítí tu
podivnou atmosféru, která jako by prosakovala stropy a příčkami mezi byty, jako by všechny
obyvatele tohoto bytu chtěla pohltit. „Ten kluk z posledního parta je mrtvý.“ Řekla, sotva se
uvelebila na svoje místo u stolu.
„Nemůže být mrtvý, včera jsem s ním mluvil.“ Pohrdavě si odfrkla: ,,Jenomže to bylo
včera…“ „Kdy se to stalo?“ „V noci.“ „Jak to víš?“ Pokrčila rameny. Ostatní nemuseli vědět,
že v noci nespí.
… a odpoledne se na chodbě objevilo parte.
„Chci se odstěhovat. Vím, že se tady zase něco stane.“ Řekla při večeři o pár dní
později. Hlava rodiny rozvážně odložila příbor a chvíli si ji prohlížela, než vybafla: ,,A co by
se tak asi mohlo stát? Už mám těch výmyslů opravdu dost!“ Pomstychtivě si pomyslela: jsem
zvědavá, jak se budete tvářit, až na balkoně najdete mrtvého souseda. Pak se upřeně zadívala
přes stůl a rozhodně prohlásila: ,,Ten kuřák, co bydlí o dvě patra výš, skončí u nás na
balkoně.“
Dům se začal opravovat. Byl v dezolátním stavu a už dlouho bylo něco takového
potřeba. Přesto nebyla spokojená. Lešení vyrostlo až k jejich patru a o pár dní později ještě
výš. Věděla, že přesně takhle se to stane – ten chlap propadne mezi zábradlím balkonu a
lešením o patro níž, kde si rozbije hlavu a pak se nevysvětlitelným způsobem dostane k nim
na balkon a tam umře. Byla si jistá, že mu nikdo nepomůže - nikdo kromě něj nebude doma,
když se to stane a o to větší bude překvapení, až najdou jeho mrtvolu.
Povzdechla si. Kdyby jí alespoň jeden člověk věřil, třeba by se s tím ještě dalo něco
dělat. Přestala o tom mluvit. Stačilo, že se jednou zmínila, a doufala, že až se to stane, rodina
přestane tvrdit, že má jenom bujnou fantasii.
„Tak kdo měl pravdu?“ zeptala se večer jen chvíli po té, kdy její rodiče našli mrtvého
souseda v tratolišti krve. Ona u toho nebyla, kamarádky ji hned po škole přesvědčily, aby
s nimi šla na procházku a ona neváhala. Dokonce i přesto, že věděla, že by bylo lepší, kdyby
byla co nejvíce doma. Alespoň do té doby, dokud se opravovala fasáda a ona byla jediná, kdo
by mohl sousedovi pomoci. Možná to udělala schválně, aby u toho nemusela být.
Rodina rozmrzele přikývla. Její členové si uvědomili, že ji opravdu radši měli
poslechnout. „Stane se ještě něco?“ zeptala se hlava rodiny nejistě. Vlastně si ani nebyla jistá,
jestli to chce opravdu vědět. I když, copak se neříkalo, že smrt chodí po trojicích?
Dívka nepatrně kývla hlavou. „Smrt ve výtahu.“ Rodina to vzala jako samozřejmost.
Všichni si umínil, že od teď radši budou chodit po schodech, jen aby se jich to netýkalo.
Odstěhovali se dřív, než došlo k dalšímu podivnému úmrtí. Až o mnoho let později se
dozvěděli, že se z horního patra zřítil výtah se dvěma osobami a obě byly na místě mrtvé…"