1.	Úvod: konzum a reklama jako zdroj nové lidské pospolitosti

2.	Společnost pojímaná jako masa nenasytných konzumentů

3.	Společnost pojímaná jako hřiště individualit

4.

Závěr

"Společnost pojímaná jako masa nenasytných konzumentů
„Konzumování je snad nejdůležitější formou vlastnění v dnešních průmyslových společnostech.“ – tvrdí Erich Fromm. „Konzumování má dvojznačnou kvalitu: snižuje strach, protože to, co jsem zkonzumoval, mi nemůže být odebráno, ale nutí mne také, abych konzumoval stále více, protože to, co už jsem již jednou spotřeboval, mne přestává uspokojovat.“ Konzum je podporován reklamou, založenou na ohlupujícím bombardování čistě hypnotizujícími a sugestivními metodami, především v televizi. Zvláštním účinkem těchto metod je vyvolávání ovzduší polobdění, důvěry i nedůvěry. Toto působení vede ke ztrátě smyslu pro skutečnost. Fromm hovoří o lidech „tržní charakterové struktury“, které charakterizuje jako lidi bez cíle, kteří: „Mají své velké, neustále se měnící ego, avšak nemají sebe, jádro, vědomí identity.“ Fromm lidi „konzumní charakterové struktury“ dále nediferencuje a široké masy obyvatelstva považuje za bezmocné. Ve svých tezích o tom, co by se mělo a co se musí, aby byla vytvořena „nová společnost“ , výslovně uvádí: „– musí se obnovit schopnosti pro ‘individuální iniciativu’ spíše v životě, než v zaměstnání (kde to už stejně neexistuje).“ „Fromm má nesporně pravdu, když popisuje počínání nenasytných konzumentů obklopujících se stále novými a novými věcmi,“ komentuje Keller. „Počíná si však nerealisticky, když přesvědčuje čtenáře, aby se povznesli nad marnivé usilování o to mít, a dali přednost mnohem hlubšímu postoji být.“ Keller dále konstatuje, že lidé se takto nechovají proto, že jsou špatní. Hovoří o bezbranných a zranitelných lidech, kteří musejí nakupovat, aby neohrozili svůj sociální status.
Lorenz z pozice etologa akcentuje moment mezilidské soutěživosti: „Drtivá většina lidí si dnes cení pouze toho, co přináší zisk a čím je možno přetrumfnout svého bližního v bezuzdném soutěžení. Každý prostředek sloužící tomuto cíli se klamně zdá být hodnotou.“ Dále uvádí, že „úzkostný spěch a spěchající úzkost“ zbavují člověka sebereflexe. Lorenz upozorňuje na reklamou posilované progresivní stupňování lidských potřeb a na bludný kruh stoupající nabídky a poptávky, jenž povede ke zruinování západního světa. „Reklama obracející se na individuální preference spotřebitelů činí automaticky lidi neuspokojenými tím, co aktuálně mají. (…) Výsledkem je neukojitelná těkavost konzumentů.“ – poznamenává Keller. Vede však tato možnost těkat mezi výrobky ke skutečné diverzifikaci nebo spíše k uniformitě? Jerry Mander vnímá uniformitu, když píše, že tvrzení, že nám trh poskytuje svobodnou volbu, je iluzorní: „Je příznačné, kolik lidí dokáže přijmout tento argument, který zaměňuje rozmanitost volby výrobku s různorodostí životního stylu a myšlení.“ Kontrolu nad způsobem života podle něj mají banky a korporace, snažící se o vytvoření „konečného technologického ráje“. Verdikt v jeho podání je ještě jednoznačnější a radikálnější než v případě Fromma: „Musíme upustit od všech hodnot, které kladou důraz na shromažďování zboží.“"