1.

Úvod

2.	Feudální zřízení a podloží pro vypuknutí revoluce

3.	Selhávání systému

4.	Období Meidži

5.	Správní reformy

6.	Pozemková reforma

7.	První inflace 70. let 19. století

8.	Státní zásahy

9.	Textilní průmysl

10.	Druhá inflace 80. let 19. století

11.	Jiná odvětví a následující vývoj

12.

Závěr

"Feudální zřízení a podloží pro vypuknutí revoluce
Hospodářské zřízení před érou Meidži bylo vytvořeno v 17. století, kdy rod Tokugawa převzal kontrolu nad celou zemí. Státním zřízením bylo feudální uspořádání opírající se o kastovní společnost a ekonomicky stojící na většinovém obyvatelstvu rolníků. Tokugawský rod vládnul diktátorsky, přičemž v čele státu stál císař, kterému bylo zabráněno jakkoli zasahovat do hospodářství. Japonsko bylo rozděleno na více než 260 knížectví a knížata byla striktně kontrolována a hlídána vládnoucí vrstvou, tzv. šógunem. Rolníci byli připoutáni k půdě, s povinnými odvody daní v rýži, které činily 30 – 60 % sklizně. Řemeslníci a obchodníci nebyli žádaní a dle toho byli omezováni. Mocenská vrstva neviděla žádný vlastní prospěch v těchto odvětvích, a proto ani nebyla řádně zdaněna. Dle toho také rychle vymizely obchodní prvky zahraničního i vnitřního obchodu. Vrchol kastovní společnosti tvořil šógun a šlechta, tj. knížata a samurajové. Následovalo rolnictvo, řemeslnictvo a nejnižší postavení náleželo obchodníkům. Vztahy mezi těmito vrstvami byly pevně vymezeny a odděleny od ostatních. Budoucí charakter Japonska byl ve 40. letech 17. století přesně definován politikou izolace, zákazem cestování a stykem se zahraničními obchodníky (výjimkou byli jen Holanďané). Tato politika byla nastavena v návaznosti na 16. století, kdy intervence křesťanských misionářů a šíření křesťanské věrouky ohrozilo japonské tradice a způsob života. Šiřitelé byli hromadně vykazováni ze země nebo upalováni.

Selhávání systému
Udržet takto nastavené fungování státu po několik staletí nebylo jednoduché. Setkávalo se s narušitelskými prvky. Obrovské množství autonomních knížectví, neklid mezi strádajícími rolníky a samuraji, ale především zahraniční země snažící se proniknout na Japonský trh, nebo alespoň na místa v Japonských loděnicích, dle Filipa1.

Již ve 40. letech se šógun snaží alespoň o částečné vzchopení vojenských sil v záměru vyrovnat se silám západu. Roku 1854 je pod tlakem demonstrace válečné síly nucen podepsat nerovnoprávnou smlouvu s USA (tzv. Kanagawská smlouva o míru a přátelství - dojednává
otevření dvou nevýznamných přístavů USA, obsahuje doložku Nejvyšších výhod – přijme-li Japonsko jakoukoli další smlouvu s jinou zemí, platí podmínky automaticky i pro USA). Posléze jsou již uzavírány další nerovnoprávné smlouvy s Velkou Británií, Ruskem, Nizozemím a Francií (právo exteritoriality, více Reischauer2). O 4 roky později si USA vymáhá otevření dalších přístavů sepsáním nové nerovnoprávné smlouvy vzhledem k otevření Japonska zahraničnímu trhu (nízká cla na dovoz do Japonska). Obchodníci čekající na správnou příležitost vycítili příležitost a začali poskytovat lichvářské služby. Neúnosná situace rolníků a šlechty jim vynášela, stejně jako pro ně bylo výhodné neplacení stálých daní. Rolníci neschopní splácet požadované daně a dluhy se ocitali na prahu chudoby a jejich půda propadávala lichvářům (budoucí zbohatlíci). Šlechta závislá na japonském zemědělství a zvyšujícím se komfortu se také ocitla v dluzích. Neudržitelnost situace a rozsáhlé boje o moc ve státu silnými rody dosáhly svržení šogunátu a obnovení císařství. Roku 1868 je dosazen velmi mladý císař Mucuhito (posmrtně Meidži, vládne do r. 1912), který již ve své přísaze slibuje sbírání nových poznatků a znalostí k posílení vlády a přeměnu Japonska v moderní stát.

Období Meidži
Uzavření Japonska před světem bylo nadále nemožné. Hlavní cíl, jak se vypořádat s moderním západem a zabránit vykořisťování vlastní země byla jednoznačná snaha se mu vyrovnat. Vládlo heslo: „Kultura východu, technika západu!“.
Císař zahájil mnoho převratných reforem. Vycházel především ze zkušeností západních zemí, kterými se nechal inspirovat. Nejprve vyslal do světa řadu odborníků, kteří měli přinést důležité poznatky, které by pomohly k ustanovení nového systému. Metodou pokus-omyl se Japonsko celou druhou polovinu 19. století dobírá k tomu jejich správnému fungování, které by sedělo právě jeho specifickým požadavkům. Odborníci sbírali „nejefektivnější metody politiky, vládnutí, vojenského umění, průmyslových technologií, obchodu a financí“3. Urychleně ustanovil novou vládu, ústavu, přijal jednotnou měnu, moderní poštovní služby, zahájil reformy právní, vzdělávací (povinná docházka), finanční reformy, vojenské (branná
povinnost) a řadu dalších. Přejímané vzory čerpal především z Velké Británie, USA, Německa a Francie. Zároveň nalákal zahraniční odborníky pro realizaci státních zakázek jako budování železnic, armády, loďstva a především průmyslu."

Práce je ve formátu Acrobat Reader (*.pdf).
Zpracováno na Newton College jako seminární práce z Makroekonomie.