1.	Srovnání Homérovy Odyssey a starozákonního příběhu o obětování Izáka

1.1.

Odyssea

1.2.	Obětování Izáka

1.3.	Rozdíl v pozadí děje

1.4.	Rozdíl v možnostech výkladu

1.5.	Rozdíl ve vývoji postav

1.6.	Rozdíl v původu hrdinů

2.	Srovnání Homérovy Odyssey a Petroniovy Hostiny u Trimalchiona

2.1.	Hostina u Trimalchiona

2.2.	Rozdíl v pozici vypravěče

2.3.	Rozdíl ve změnách v životě postav

2.4.	Rozdíl v realističnosti díla

3.	Šestnáctá až osmnáctá kapitola Tacitových Análů

4.	Meze antického realismu

5.	Historie Petrova pádu podle Marka

5.1.	Názornost smyslová oproti názornosti vnitřní

"V první kapitole porovnává Auerbach dvě ukázky z klasických starověkých literárních děl, jakožto dva typické protipóly starověké literatury a zároveň jako typické příklady svého žánru. Těmito ukázkami jsou úryvek z Homérovy Odyssey, konkrétně část, ve které stará chůva Eurykleia poznává přestrojeného Odyssea podle jizvy na noze, a část ze starozákonního Obětování Izáka (v podobě jednotně zredigované takzvaným Elohistou). První ze jmenovaných ukázek je jednoznačným příkladem Homérova literárního stylu. Veškeré dění popisuje s maximálním vystižením všech okolností. Typickým znakem Homérova stylu je takzvaná vsuvka retardování (ve vybrané ukázce je to vysvětlování původu oné jizvy ihned po té, co ji Eurykleia objeví). Tato vsuvka ovšem Homérovy neslouží jako prostředek ke zvyšování napětí děje, ale naopak. Prvek napětí se totiž v homérských básních vůbec nevyskytuje nebo je velmi slabý. Vsuvka retardováním slouží ke zcela jinému účelu. U Homéra totiž nemůže do děje vstoupit žádný nový objekt aniž by o něm čtenář nic nevěděl. Vždy je nutné patřičně vysvětlit jeho původ, důvod vstupu na scénu atd. Nic nesmí zůstat nejasné, neosvětlené. Zde je potřeba uvést další důležitý fakt, vsuvka se neodehrává na pozadí scény do níž vstupuje, z jednoho prostého důvodu – u Homéra totiž žádné pozadí neexistuje. Vše se odehrává v přítomnosti a zcela to vyplňuje dějiště i vědomí čtenáře. Žádná část děje nesmí zůstat čtenáři skryta, což se týká i vnitřních pocitů a niterních dění. Mohlo by se sice zdát, že poměrně časté vsuvky, návraty do minulosti a vysvětlování dávají ději určitou časovou a prostorovou perspektivu, ale opak je pravdou. Všechno se odehrává v místní i časové přítomnosti.
Dalším textem, který v této kapitole Auerbach rozebírá je Obětování Izáka, jako další příklad starověkého epického textu, ovšem od Homéra diametrálně odlišného. Ukázka začíná tím, jak Bůh promlouvá k Abrahámovi. Během v prvních vět je již vidět patrný rozdíl oproti Homérovi. Na neznámé scéně se odehrává velmi stručný a zvláštní dialog mezi Bohem (který se zjevuje najednou a odkudsi z neznáma, ovšem není vidět, což by bylo u Homéra absolutně nemožné) a Abrahámem. Kde a za jakých okolností se tento dialog odehrává v textu není a ani by být nemohlo. Pro židovské texty je totiž typické, že v nich nejsou „zbytečné“ popisy navíc, vždy jen to, co je nejnutnější pro pochopení příběhu samotného, jeho smyslu.
Rozdíly mezi Homérem a starozákonním textem jsou tedy především v tom, že u Homéra neexistuje žádné pozadí, všechny děje se odehrávají v místní a časové přítomnosti na plně osvětlené scéně, zatímco starozákonní texty mají složité pozadí. Popsané je pouze to podstatné pro cíl příběhu, místo ani čas nebývají přesně nedefinované. U Homéra veškerý děj ubíhá poklidně a rovnoměrně kupředu bez jakéhokoli napětí, jeho hrdinové jakoby se pokaždé probouzeli s čistím štítem, jako noví lidé. Vše se odehrává v nepřetržitém sledu, zatímco starozákonní lidé jsou neustále pronásledování svými činy z minulosti, mají na paměti sliby, které jim kdysi Bůh dal, vše co zažili si nesou ve svém srdci. Homérovy básně jsou sice jazykově na mnohem vyšší úrovni, ovšem poskytují velice jednoduchý obraz člověka. Přítomnost znamená pro jeho hrdiny vše, nic jiného jejich mysl nenaplňuje. Kdežto u židovských textů, které sice mají velmi jednoduchou jazykovou stavbu, se setkáváme s lidmi mnohem vnitřně vrstevnatějšími, se složitými vnitřními pochody.
Následujícím zásadním rozdílem je skutečnost, že Homérovy texty se nedají vykládat (dají se pouze analyzovat), nemají totiž žádný skrytý význam, který by bylo možné vykládat. Starozákonní texty naopak výklad přímo vyžadují. Dalším rozdílem je nárok na pravdivost textu. U Homéra je tento nárok zbytečný, jde mu pouze o to abychom se na chvíli ponořili do jeho světa, chce si podmanit skutečnost. Homérovy básně jsou přesně určeným časově a místně ohraničeným sledem událostí, vedle nichž může bez problémů existovat další. Starý zákon však zachycuje světové dějiny od začátku do konce. Od stvoření světa po Apokalypsu. Všechno tedy musí do tohoto sledu zapadat, vše je součástí Božího plánu. "

Text není výrazně členěn. V práci se objevují pravopisné chyby, zejména v užívání čárky ve větách.