"Různých přístupů k nacionalismu je velké množství. Pokusím se zde popsat základní přístupy k problému tedy rozdíl přístupů primordialistického a modernistického a názorovných konceptů z nich vycházejících. U každého z těch přístupů se také pokusím popsat jak se vztahuje k utváření národa/kolektivní identity v Čechách.
1. Přístup primordialistický:
Starším přístupem ke studiu problematiky národů je přístup primordialistický. Základ staví na premise národa jako trvalé hodnoty, existujícího odnepaměti.Primordialisté berou národ jako subjekt, který je neměnný, stejně jako je přirozená a neměnná příslušnost jednotlivce k národu. Tento přístup je již dnes v moderní vědě považován za překonaný, ovšem podíváme-li se na povědomí běžné české společnosti, najdeme tyto prvky v ní hluboce zakořeněné. Ať již věčnou trvanlivostí národa, kterou zobrazuje mýtický praotec Čech, tak především interpretací Bílé hory jako národní porážky a po ní nastávajícího spánku národa. Tento národ je pak díky úsilí buditelů „probuzen“ a znovu se dere o svá práva v revolučním roce 1848. O slabosti tohoto přístupu svědčí už jen častá nespojitost s moderní identitou, kterou nahrazují oživováním starých mýtů, které se občas prokáží jako falešné. Pro naše prostředí je asi nejznámějším příkladem skutečnost, jak se témata z falešných rukopisů královedvorského a zelenohorského objevila ve výzdobě Národního divadla. O míře zakořenění tohoto principu u normálních lidí svědčí například i fakt, že Palackého pojetí českých dějin jako dějin národa Čechů vždy potýkajícího se s národem Němců umožnilo, aby mohla být populisticky využitá otázka Benešových dekretů a vinny Němců k výraznému ovlivnění našich posledních prezidentských voleb.
Primordialistický přístup se v Evropě rozvíjel především na konci 19. a na počátku 20. století. V tomto období můžeme nalézt takové 2 základní tendence ve výzkumu národů. Objektivistickou – historici hledali objektivní znaky národů – jako jsou jazyk, území, společné dějiny atd. Ovšem naráželi zde na spoustu překážek – Švýcaři – národ 4 jazyků, Židé – národ bez území atd. – pokusem řešit to byla práce Friedricha Meineckeho, který národy dělí na kulturní a státní. Kulturní národ je pouhou nižší úrovní fungování národa a až dosažením státnosti národa je proces formování završen. Podíváme-li se na náš český případ, můžeme z toho vyvodit, že Češi v 19. století byli národem kulturním, který až po rozpadu habsburské monarchie se stal národem státním."