I ÚVOD 3
II TEORETICKÁ ČÁST SEMINÁRNÍ PRÁCE 4

1.1.	UNITÁRNÍ STÁT, FEDERACE 4

1.1.1.

UNITÁRNÍ STÁT 4

1.1.2.

FEDERACE 4

1.1.3.

MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE 4

1.1.4.

ROZDÍL MEZI FEDERACÍ, MEZINÁRODNÍ ORGANIZACÍ A UNITÁRNÍM STÁTEM 4

1.2.	VÝVOJ INTEGRACE EVROPSKÉ UNIE 5

1.3.	VZTAH PRÁVA EVROPSKÉ UNIE A PRÁVA NÁRODNÍHO 6

1.4.	USA, JAKO VZOR FEDERACE 7

1.4.1.

VZTAH FEDERÁLNÍHO A STÁTNÍHO PRÁVA USA 8

III PRAKTICKÁ ČÁST 9

1.5.	EU JAKO FEDERACE NEBO MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE 9

1.6.	MOŽNOSTI FEDERALIZACE EVROPSKÉ UNIE 9

1.6.1.

ÚSTAVA EU 9

1.6.2.

SPOLEČNÁ OBRANÁ POLITIKA 10

1.6.3.

EXPANZE EU 11

1.7.	KOMPARACE ÚROVNĚ FEDERALIZACE EU S USA 11

IV ZÁVĚR 13
V SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 14

"1.1.4 Rozdíl mezi federací, mezinárodní organizací a unitárním státem
První odlišnost federace od mezinárodní organizace spočívá v zakládací listině. Fe-derace využívá vždy psanou ústavu, naopak mezinárodní organizace je založena meziná-rodní smlouvou. Ve federální ústavě je především vymezena dělba moci a rozdělení pra-vomocí mezi federací a členskými státy. EU prozatím nemá svoji vlastní ústavu, která by sama sebe označovala pojmem Ústava EU, leč o ní bylo jednáno. V samotném primárním právu, což jsou jednotlivé revidované zřizovací smlouvy, můžeme zpozorovat podobnost s pojmem označující ústavu. Nalezneme zde dělbu moci, zřízení institucí atd. Dalším čas-tým rozdílem je možnost vystoupení. Z federace se zpravidla nedá jednostranně vystoupit kromě případů, jako jsou bývalé Československo nebo SSSR. Na druhou stranu členství v mezinárodní organizaci je dobrovolné přijetí mezinárodních smluv a ty na základě Ví-deňské úmluvy lze jednostranně vypovědět. Z pohledu Unie vystoupení bylo vždy možné na základě zmiňované Vídeňské úmluvy, ale teprve Lisabonskou smlouvou bylo upraveno v primárním právu. (Čl. 50 SEU ) Samotné vystoupení by mělo být však v případě Unie konsenzuálním procesem, kde je vystoupení potřeba oznámit Evropské radě a ta řídí vyjed-návání o podmínkách vystoupení s budoucím statusem vystoupivšího státu vůči Unii. Sa-motná dohoda však není nutná k jednostrannému vystoupení členského státu. Z jiného po-hledu můžeme také srovnávat federaci a konfederaci jako společenství nesuverénních států v případě federace a suverénních států v případě konfederace. V tomto případě EU vykazuje zase znaky konfederace. (Svatoň, 2011, s. 361 a 371) Státy jsou pořád pány smluv a pouze samotné členské státy mají právo zakládat a revidovat primární právo. To je podstatný rozdíl oproti federaci, kde změnu ústavy mají v pravomoci měnit pouze federální orgány a federace nemusí nutně se změnou souhlasit.(Hamuľák, 2013, s. 99-104) Další odlišností je forma občanství. V unitárním státě je zásadně jedno občanství, na druhé straně federace má často dvojí občanství. V tomto směru se Unie přibližuje více federaci, jelikož existuje v primárním právu institut jakéhosi unijního kvaziobčanství.
1.2 Vývoj integrace Evropské unie
Prvotním cílem Evropského integračního snažení bylo stabilizovat poválečnou Ev-ropu a udržet mír. Prvním úsilím evropských federalistů bylo založení Rady Evropy, která měla být zárodkem evropské federace. V praxi se však tato cesta ukázala jako slepá ulička, jelikož radě Evropy chybí důležitý aspekt a to vynutitelnost práva. Další cestou tedy bylo zřídit pouze organizaci pro mezistátní koordinaci založené na hospodářské a technologické integraci. Z těchto myšlenek bylo založeno v roce 1951 ESUO. Zárodkem federalizace je především zřízení nadstátního výkonného orgánu, Vysokého úřadu, a orgánu dohlížejícího na vynutitelnost práva, Soudního dvora. Větší integrační snahou po úspěchu ESUO byly Římské smlouvy, které zakládaly EHS a Euroatom. Smlouvy dávají vzniknout komunitár-nímu právu, které se později stává unijním právem. Cílem smlouvy o EHS bylo založení společného trhu. Společný trh měl být pokračováním po sobě dvou jdoucích etap ekono-mické integrace a to celní unie a zóny volného obchodu. Z institucionálního hlediska bylo EHS postavené na nadnárodním principu Komise EHS a mezivládním principu Rady EHS. V 60. letech došlo v průlomu chápání aplikace komunitárního práva v judikatuře Soudního dvora v rozsudku Flaminio Costa (C-6/1964) o kterém v následující kapitole. Ve stejném období přišel výrazný obrat i na poli politickém, kde během tzv. „politiky prázdného křesla“ si Francie vynucovala při jednání Rady EHS požadavek, že při přehlasování většiny v Radě se hledalo to řešení, které by bylo i přes přehlasování výhodné pro všechny členské státy. Dalším krokem integrace bylo vytvoření Evropského společenství v roce 1967. Především si společenství deklarovalo svoji právní subjektivitu. To ve formě vnitřní, kdy bylo oprávněno vydávat sekundární právní akty, a ve formě vnější, kdy bylo Společenství oprávněno přijímat mezinárodní smlouvy. Zesílená hospodářská integrace si začala žádat v 70. letech vyšší míru měnové koordinace a vznikly první návrhy měnové unie, které však byly prozatím neúspěšné. Měnovou integraci začal až v 80. letech systém Evropského měnového systému (EMS) završený až přijetím eura v roce 1999. Další silný integrační okamžik nastal podepsáním Maastriské smlouvy v roce 1992 a zřízením Evropské unie. Ve stejném období byly podepsané i tzv. „ Schengenské dohody“, které zlepšovaly volný pohyb osob mezi členskými státy. Vrcholem integračního procesu bylo přijetí Lisabonské smlouvy po neúspěšném projednávání Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Ústavní terminologii Lisabonská smlouva neúplně opouští. Příkladem je třeba zřízení jakési funkce hlavy EU: předsedy Evropské rady nebo zakotvení Listiny základních práv přímo v textu smluv. (Tomášek, 2013, s. 34-54)"