"Modrý a rudý
Šrámek Fráňa
Sbírka Fráni Šrámka Modrý a rudý s podtitulem „verše o vojáčcích“ vyšla poprvé na jaře roku 1906 nákladem pražského anarchistického časopisu Nová Omladina a tvořil ji cyklus dvanácti básní. Podruhé vyšla roku 1911 jako první svazek Knihovny Mladých proudů, básně, o které byla rozšířena, byly v letech 1905-1908 otištěny v časopisech.
Sbírka Modrý a rudý je Šrámkovým skutečným vítězstvím nad militarismem. Knížka byla konfiskována, avšak po interpelaci z 1. 5. 1906 vyšla - a brzy zlidověla.
Modrý a rudý je zvláštní sbírka. Především je politicky aktuální. Byla konfiskovaná jako nebezpečná státu, antimilitaristická. Ujímá se člověka, jeho práva na život a svobodu a v tomto smyslu je hluboce lidská. „Pro dobrou věc bojoval jsem“, říká v jednom z veršů básník.
Jsou to písně politické, výsměšné, útočné, výhružné, a přece plné lidskosti a lásky k člověku. Básně mají buřičský ráz, ale promlouvají jménem kladných hodnot života.
Tyto politické písně vyrostly z konkrétní historické situace. Vojáčky jsou čeští chlapci v rakouských uniformách. Jejich důstojníci mluví německy a mají přesně tu duševní omezenost, hloupou povýšenost a schopnost sprostě řvát, jak to ukázal Jaroslav Hašek ve svém Švejkovi: (Pan lajtnant drží školu) - „Každý z vás teď bude dostat / pušku. Puška nejsou vidle. / Jenom civil kydá hnůj. / Každý si to pamatuj! / Puška se však říkat nesmí, / nýbrž vždycky das Gewehr. / To jsem řek jen proto česky, / by každý vůl mi rozuměl.
To, že se básník přímo účastnil boje, je patrno již z první básně sbírky: „Píšou mi psaní / vojanští páni, / a tam stojí psáno, / dvacátého ráno / že já musím rukovat, / oh, rukovat.
V předposlední strofě této básně se básník představuje s otevřeností až provokující: „Zdrávi vzkázali, / zdrávi napsali, / já jsem rezervista, / básník anarchista,/ zpívám si a proklínám, / oh, proklínám.“
Nejde o nějakou básnickou stylizaci, v té době u nás tak častou. Básník se zde přiznává ke svému občanskému profilu a co chvíli připomíná fakta a lokální i dobové údaje svého konfliktu s vojanskými pány: „Já jsem na ty mraky koukal, / v Klatovech jsem ležel, / po těch mracích vzkazoval jsem: / Nežel, holka, nežel...!“
Celá sbírka ale nerozvádí jen příběh básníka. Jedná se o obecnější zkušenost. Osobní rysy se v tváři českého vojáka začínají ztrácet. Objevují se znaky obyčejného lidového člověka. - „Nesl jsem si kufříček, / se mnou šla má máma.“ - kolik chlapců asi tehdy takto šlo? Tisíce.
Není divu, že se tu antimilitaristické verše spojují s lidovou písní. Jsou totiž lidové svým duchem i formou. Jazyk je hovorový, nevyhýbá se vulgarismům. Je to logické - vždyť právě ony charakterizují nejlépe dané prostředí a jeho mluvu.
Nejčastější způsob uměleckého ztvárnění antimilitaristického postoje je v Modrém a rudém výsměch. Někdy je jemně ironický, někdy nenávistně sarkastický. Nejednou i parodický a groteskní: „Říkává nám náš pan hejtman, / že jsme psi a prasata, / a my o něm říkávali, / že má srdce ze zlata.“
Zazní tu však - byť ojediněle - i tón vážný, tragický. Je to tam, kde se mluví o vojácích mrtvých nebo umírajících. Třeba v básni 1866, evokující nám představu vojáků ležících už čtyřicet let pod zemí a čekajících na návrat domů.
Už v této sbírce se tedy vykrystalizoval Šrámkův styl - verše se dotýkají skutečnosti s gestem jisté lehkovážnosti a s posměškem, a přitom dokážou zaznamenat bídu lidského života a dramatičnost lidských osudů s věcností, která ve své době vskutku provokovala. Básně jsou trochu jízlivé a hořké, trochu sentimentální nebo snad i banální. Probleskují v nich sice ještě stopy symbolismu, ale hlavně je v nich již utvářen nový básnický výraz. Zakládá se na střízlivém, ale účinném obrazném pojmenování a přirovnání a na písňovém rázu, který na rozdíl od dosavadní tradice nevyrůstal pouze z lidové písně folklorní, nýbrž zejména z pololidových popěvků jako projevů městské tvořivosti, z kupletů a kabaretních šansonů. Básně jsou plny barev a lyričnosti, protože se bezprostředně přimykají k proměnlivé tvářnosti života vnímané lačnými smysly revoltujícího mladého člověka.
Celičký jsi, hochu můj
Celičký jsi, hochu, můj - / zpříma stůj! / Dal jsi tělo, dej i duši, / hezky ti to, hochu, sluší, / můj jsi, můj...!// Na noc nech si pěkný sen - / prsa ven! / Vyrvi srdce, dej tam kámen, / abys nebyl jinou zmámen, / když jsi můj. // Hochu můj, můj předrahej, / přísahej! / Že jen já jsem láskou tvojí, / že rád pro mne umřeš v boji, / přísahej! // Něčí srdce...? Zamiř naň... / K líci zbraň! / Ruka, ta se nesmí chvíti, / když má srdce prostřeliti - / k líci zbraň! //"

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ