1.

Úvod

2.	Vyšetřovací vazba a její vliv na psychiku

2.1.	Reakce na vazbu

3.	Ganserův syndrom

4.

Závěr

5.	Použitá literatura

"1 Vyšetřovací vazba a její vliv na psychiku
Jakákoliv forma uvěznění je pro daného jedince mimořádnou zátěžovou životní situací. Tato situace je spojena se ztrátou svobody, změnou sociálního statusu a se změnou prožívání, chování a jednání. Taková změna, je nejcitelnější u prvotrestaných, nebo poprvé obviněných, tedy jedince poprvé podrobovaného právu. Člověk umístěný do vazební věznice je podle Vágnerové (2004, s. 817) sice stále pouze v roli obviněného, k němuž je třeba přistupovat z hlediska presumpce neviny, ale reálně tomu tak nebývá. Zejména laická veřejnost jej obvykle posuzuje stejně negativně, jako by již odsouzen byl. Pro jeho vinu svědčí fakt, že jej zavřeli, což by se nestalo, kdyby nic neudělal.
Specifická společenská sankce za identifikované sociálně deviantní chování (Netík, Netíková, Hájek, 1997, s. 26) ohrožující existenci a funkce společnosti představuje u prvotrestaných výrazný životní zlom. De iure je sankce sice odmítnutím nebezpečného chování, ale svými sociálně psychologickými následky (ostrakismus, stigmatizace), je často de facto - především subjektivně - odmítnutím osobnosti. To je zvláště zřetelné u sankcí spojených s odnětím svobody. Ztráta zaměstnání, často i rozpad prokreační rodiny (ztráta partnerky, partnera a dětí), oslabení ostatních významných sociálních vazeb (úbytek či ztráta přátel) a prudké snížení životní úrovně odsouzeného po dobu výkonu trestu odnětí svobody i značná redukce aktivit a s tím spjatá frustrace zvláště sekundárních potřeb, jsou časté negativní následky uvěznění, jež mohou fatálně změnit celý další život jedince a v některých případech být i do značné míry příčinou recidivy jeho kriminálního chování.
Spáchání kriminálního činu bývá spojeno podle Fišera (2009, s. 172) s jeho vyšetřováním, případným uložením trestu a pobytem ve vězení. Již samotné obvinění jedince z trestného činu a související vyšetřování znamená změnu ve stávajících, obvyklých vzorcích chování. Pro některé jednotlivce může obvinění znamenat značnou zátěžovou situaci, spočívající zejména v pocitu ohrožení, ztráty pocitu bezpečí a jistoty. To platí zejména pro ty, kteří se v této situaci ocitají poprvé, a pro ty, kteří nejsou „zkušenými“, otrlými pachateli kriminálních činů, recidivisty. Pro jejich reakci a následné prožíváni aktuálního ohrožení je typická úzkost, nejistota a aktivace obranných mechanizmů, které si většinou konkrétní jedinec neuvědomuje. Po obvinění rovněž může dojít ke změnám ve společenských vztazích, a to nejen s okolím, ale i s blízkými a rodinou. Obvinění a stíhání ovlivňuje chování sociálního okolí, jedná se o obezřetnost, nedůvěru, až odmítáni a „odsouzení", a to se všemi důsledky, které přináší získání nálepky potenciálního kriminálníka.
Umístění do vyšetřovací vazby vytváří podle Vágnerové (2004, s. 815, 816) ještě závažnější stresovou situaci, než jakou přináší pouhé obvinění. Člověk se musí v novém prostředí orientovat a adaptovat se na ně, což je pro nezkušeného jedince silná zátěž. Negativní zkušeností je i případná šikana a agresivní projevy ze strany spoluvězňů. Takový zážitek narušuje sebevědomí a ohrožuje pocit lidské důstojnosti. Ve vyšetřovací vazbě je obtížné dosáhnout přijatelného uspokojení všech psychických i tělesných potřeb. Potřeba stimulace je mnohem méně uspokojována, prostředí je stereotypní, navíc zde nepříznivě působí výrazné omezení jakékoli aktivity i běžných sociálních kontaktů. (Obvinění ve vazební věznici si nejvíce stěžovali na nedostatek práce, na dny, kdy není „co dělat“. Potřeba citové jistoty a bezpečí je uspokojována nanejvýš symbolicky, spoléháním se na zázemí, které člověku zůstalo mimo vazební věznici. Pocity vztažené k domovu mohou oscilovat mezi podezíravostí, strachem z opuštění a idealizací domova. Nejistota bývá značně generalizovaná, člověk ještě nebyl odsouzen a neví, co s ním bude dál. Pocit napětí a ohrožení je silnější u lidí, kteří jsou ve vězení poprvé."