1.	Rozsah stárnutí populace v minulosti a dnes

2.	Vztah gerontologie a gerontagogiky

3.	Stárnutí v moderní společnosti

4.	Stárnutí v myšlenkových koncepcích minulosti

4.1.

Starověk

4.2.

Středověk

5.	Gerontagogika

5.1.	Vymezení a vztah k dalším vědám

6.

Stárnutí

6.1.	Charakteristiky procesu stárnutí

6.2.	Etapy lidského života

6.3.	Vymezení stárnutí

6.4.	Typy stárnutí

6.5.	Znaky stárnutí

6.5.1.

Tělesné znaky

6.5.2.

Osobnostní znaky

6.6.	Duševní hygiena ve stáří

6.7.

Potřeby

6.8.	Postoje ke starým lidem

6.9.	Komunikace se starými lidmi

6.10.

Vzdělávání starých lidí

6.10.1.

Vzdělání v životě starých lidí

6.10.2.

Cíle a předpoklady vzdělávání starých lidí

6.10.3.

Pojem senior

6.10.4.

Funkce vzdělávání seniorů

6.10.5.

Účast seniorů v edukačních aktivitách

6.10.6.

Celoživotní vzdělávání

6.10.6.1.

Vymezení a souvislosti

6.10.6.2.

Funkce

6.10.6.3.

Dobrovolnost

6.10.7.

Instituce a programy vzdělávání seniorů

"Gerontologie je přírodní věda, zatímco gerontagogka je společenská, pedagogická věda.
- gerontologie – není samostatná vědní disciplína, nýbrž multidisciplinární souhrn poznatků o stárnutí a stáří. Interdisciplinární, integrovaná a komplexní věda, zaobírala se předmětem staroby, vychází především z biopsychosocialní podstaty člověka a procesu stárnutí.
- gerontologie zkoumá zákonitosti, příčiny, mechanismy a projevy stárnutí a měla by tedy vypracovávat podklady pro zdravé stárnutí a pro komplexní starostlivost o staré občany.
- Není možné, aby gerontologie nepracovala, nezúročovala poznatky jiných věd, hlavně biologické, lékařské, sociální a demografické aspekty procesu stárnutí a v posledních desetiletích i aspekty pedagogické, andragogické a speciálněpedagogické a díkytomu se etablovala gerontopedagogika.

- Stárnutí je problém, který je daný stavbou a funkcí organismu, je to normální, přirozený jev. Platilo a platí, že kdo se narodil, doroste, dospěje a zemře.
- Civilizace ze staroby udělala problém, hrozbu.
- Stárnutí patří do systému mechanismů, které určují rychlost výměny generací a které udržují optimální věkovou strukturu populace. Je to filogenetická funkce.

Historie:
- Důsledkem stárnutí je touha po věčném mládí, alchymisté se snažili vymyslet elixír života.
- Starověk:
o Aristoteles považoval stárnutí za ztrátu tepla,
o Hippokrates za ztrátu vlkosti,
o Galenos z Pergamu (Řek, vrcholná lékařská elita působící v Římě) tvrdil, že stárnutí je ovlivnitelné dietou a životosprávou, stáří chápe jako stav mezi zdravím a nemocí navozený výměnou tělních šťáv a úbytkem krve. Zavedl pojem gerocomica (hygiena a životospráva). V metodách léčení popsal i zvlášnosti ošetřování starců.
o Platon chválil stárnutí, jelikož vede člověka k lepší životní harmonii, k opatrnosti, prohlubuje jeho moudrost. Starý člověk lépe hodnotí kvality života, lépe je umí prožít, má zdravý úsudek.
o Sokrates se obával prodloužení života, obával se, že bude muset zaplatit daň stáří, že oslepne, ohluchne, nebude schopen se učit a bude rychle zapomínat.
o Terentius vyslovil příkrý, negativní výrok na stáří: “samo stáří je nemoc”
o Seneca jeho výrok ještě prohloubil: “Stáří je nevyléčitelná nemoc”.

- Stredovek (5. století – 17. století):
o Bacon – hlavně jeho práce “Hlavní požadavky pro zdravý a dlouhý život” – doporučoval střídmost jako prevenci před opotřebováním organismu.
o Komenský – formuloval školu stáří jako součást “Vševýchovy”, vydal filozofický spisek “Metuzalem, to jest o daru dlouhověkosti”.

Koncem 19. století se formuje geriatrie, která se rychle rozvíjí až ve 2. polovině 20. století. Andragogický pohled na seniorskou populaci se do popředí zájmu dostává až v 90. letech 20. století."

Zpracováno formou odrážek.