1.	Gnoseologické otázky jako součást filosofické problematiky

1.1.

Poznání

2.	Příklady řešení gnoseologického problému v antice

2.1.	Rozlišení antického mínění a vědění

3.	Problematika poznání ve středověké filosofii, vztah rozumu a víry

4.	Noetická filosofie 17. století

4.1.	Racionalismus

4.2.	Anglický empirismus

4.3.	Senzualismus

4.4.	Racionalismus

4.5.	Solipsismus,

4.6.	Dogmatismus

4.7.	Agnosticismus

4.8.	Skepticismus

5.	Poznání ve filosofii 18., 19. a 20. století

5.1.

I. Kant

5.2.	Pozitivismus

6.	Charakteristika základních kritérií vědeckosti, teorie vědeckých revolucí

7.	Základní koncepce pravdy

7.1.	Pravda ve smyslu gnoseologickém

7.1.1

Korespondenční teorie

7.1.2

Koherenční teorie

7.1.3

Konsensuální teorie

7.2.	Pravda ve smyslu ontologickém

"-Proces poznání lze označit za hledání. Nelze hledat a poznávat něco, o čem vůbec nevím. To znamená, že na počátku poznání jakékoliv skutečnosti stojí nějaký netušený poznatek o této zkušenosti. Filosofie se táže, jak široký je tento poznatek před tím, než začne být poznáván.
-V dějinách filosofie se vyskytují názory velmi odlišné. Jistou hranicí je náš výchozí poznatek, že ona skutečnost, kterou budeme poznávat, skutečně existuje.
-Poznáváním se zabývá gnoseologie. Analyzuje především následující problémy:
původ poznání (co poznávám), cesty poznání (jak poznávám – úloha zkušenosti a rozumu v procesu poznání), hranice poznání (zda jsou nebo nejsou), otázky pravdivosti poznání a jeho ověřování, vysvětlování a výklad poznatku (hermeneutika).

x Příklady řešení gnoseologického problému v antice; rozlišení antického mínění a vědění
-V antice se gnozeologie objevovala jen ojediněle. Za historicky významné lze považovat především odlišení skutečného poznání od mínění, které neobstojí před kritikou. Na tento problém poukazovali Eleaté. Rozlišují pravé poznání (doxa) a pouhé zdání – mínění (epistémé).
-Sofisté poukázali na relativnost poznání a pravdivost výroků. Kriticky na jejich názory reagoval Sokrates, který byl přesvědčen o objektivitě pravdy a možnost dopracovat se k ní rozumovou cestou.
-Aristoteles pokládá smyslovou zkušenost za základ poznání, které se však děje s účastí rozumu.

x Problematika poznání ve středověké filosofii, vztah rozumu a víry
-snaha sladit přirozené (rozumové) poznání a zjevení boží. Spor mezi rozumem a vírou rozhodoval převážně ve prospěch božího zjevení.

x Noetická filosofie 17. st., racionalismus, anglický empirismus, senzualismus, solipsismus, skepticismus, agnosticismus, dogmatismus
-V 17. století vznikají 2 varianty základní gnoseologické filosofie: Empirismus a Racionalismus, které specificky jednostranně modelují protikladné stránky procesu utváření novodobé vědy. Na jedné straně je tendence doceňovat smyslovost a zkušenost jako prostředek poznání, na druhé straně je tendence prosazovat poznání pomocí rozumu.
Empirismus: je to filosofický názor, který tvrdí, že základním a rozhodujícím pramenem našeho poznání je zkušenost – smyslové poznání (počitky, představy,…).

-Ve zkušenosti hledají empirikové těžiště poznání i jistotu a pravdivost. Neznamená to ale, že empirismus neuznává rozum a myšlení, jen jim nepřiděluje poznávací schopnost. Empirismus popírá vrozené ideje i předpoklady pro možnost smyslového poznání (Kant – apriory a aposteriory). Lidská duše je po narození tabula-rasa.

Sensualismus: je to filosofický názor, je úzce spjat s empirismem.Sensualismu odvozuje veškeré poznání z počitků a vjemů; myšlení je jen jejich asociativní spojování.

-Rozdíl mezi empirismem a sensualismem je v tom, že sensualismus bezezbytku ztotožňuje poznání s vnímáním.
-Typické heslo pro sensualismus je: „Nic není v rozumu, co nebylo ve smyslech“"

Práce je psaná formou odrážek. Obsahuje chyby ve jménech.