1.	Vznik a vývoj vědy o rukopisu

2.	Úvod do grafologie

3.	Teorie grafologie

4.	Vlastní grafologický rozbor

5.	Znaky písma, jejich dělení a vyvozování významů

5.1.	Komplexní dojmové znaky

5.2.	Měřitelné a popsatelné znaky

6.

Přílohy

6.1.	Česká školní předloha

6.2.	Stupně fixace ve vztahu pohybu a formy

6.3.	Ukázka stylů vázání

"Vznik a vývoj vědy o rukopisu

Písmo je odpradávna prostředkem komunikace. Na počátku vývoje písma byl obraz, ze kterého se vyvinul písmový znak. Názorné se změnilo v abstraktní.
Již Aristoteles ve své době poukázal na to, že rukopis a vlastnosti člověka mohou být dávány do určitých souvislostí. Jeho myšlenky však po dlouhá léta nikdo nerozvíjel.
Psaní se postupem věků stalo nezbytností, užívali ho umělci i učenci.
Hospodářský život získal možnostmi písemného styku nové příležitosti.
Velký význam v právním životě nabyl vlastnoruční podpis, protože se brzy poznalo, že individuální rukopis je příznačný pro svého původce. Důležitost mnohých rukopisných listin sváděla však i k tomu, aby se písma napodobovala a podpisy padělaly. Tehdy nabyli na významu tzv. soudní mistři písařští. Jeden z nich Francois Demelle vydal roku 1609 v Paříži Návod k posuzování padělaných písem neboli k srovnání písma s podpisem, v níž se již odráží autorovi znalosti o individuální povaze písma. Věděl už také, že tento individuální charakter není způsobený jen školením v psaní a použitými psacími pomůckami , nýbrž „přirozeností původce“. Začátek 17. století byl pro vývoj vědy o rukopisu dobou obzvláště příznivou, nezávisle na Demellovi vydal roku 1622 Camillo Baldo, učený profesor lékařství v Bologni, pojednání o tom, jak lze z listu poznat pisatelovu přirozenost a povahu. Toto pojednání obsahuje hodně výstižných pozorování a můžeme v ní nalézt první pokus o rozbor písma.
Tyto poznatky však upadly v zapomnění a až o sto let později se lidé opět začali zabývat rozpoznáváním povahy podle písma. Leibnitz, Lavater, Goethe a mnozí jiní myslitelé se pečlivě věnovali studiu písma.
Základní kámen k systému vědeckého rozboru písma položil však teprve duchovní Jean Hippolit Michon svým dílem Systéme de Graphologie (1875). Nejen, že dal výkladu písma název „grafologie“ (grafein = psát, logos = nauka), ale, i svými pozdějšími publikacemi, vytvořil rozsáhlý soubor grafologické teorie i praxe. Písmo a povahu rozkládal do jednotlivých prvků. Jednou ze zajímavostí je pojem „signe negativ“, Michon usuzoval, že pokud se v písmu určitý znak nevyskytuje, pisatel nemá příslušný povahový rys. Jeho pokračovatel Jules Crépieux-Jamin však tento pojem zavrhl, na povahové rysy usuzoval jen z daných vlastností písma. Také je tvůrcem tzv. „výslednicové teorie“, jež rozlišuje mezi znaky primárními a sekundárními, ze dvou nebo více primárních vlastností podle něj lze usuzovat na vlastnost sekundární, např. z prostoduchosti a představivosti usuzoval na pověrčivost.
V Německu vzbudili francouzské práce nebývalý zájem, v letech 1851 - 1855 uveřejnil Adolf Hertze v lipském časopise Leipziger Ilustrierte Zeitung přes 4000 grafologických rozborů, které však působily spíše laicky a směšně. Ačkoli zveřejnil pět knih, nevybudoval žádnou ucelenou soustavu a neodchoval žáky svého umění¨, kterému říkal „chirogramotomantie“."

Práce obsahuje tabulku a obrázky. Čistý text tvoří cca 4,5 strany. Důležité údaje jsou v textu zvýrazněny graficky.