1.	Vítězství u Kann

2.	Postavení Kartáginců

3.	Doba a situace v Kartágu

3.1	Vztahy s Římem

3.2	Porážka Kartága

4.	Mládí Hannibala

4.1	Nepřátelství k Římanům

4.2	Hamilkarovo tažení

4.3

Hasdrubal

5.	Hannibal ve vedení vojska

5.1	Touha po světovládě

5.2	Obsazení Hispánie

5.3	Tažení na Řím

5.4

Alpy

5.5	Hannibalova vítězství

5.6	Přechod Apenin

6.	Reakce Říma

6.1	Volba diktátora

6.2	Hannibalova lest

7.	Změna situace v Římě

7.1

Konzulové

8.	Opětovná porážka římského vojska

9.	Otočení situace

10.	Mírová smlouva

11.

Závěr

„V bitvě u Kann dokázal Hannibal mocně udeřit na nepřítele, avšak bez další podpory nemohl vítězství využít. Ačkoli 6 000 padlých kartaginských vojáků nebylo ničím ve srovnání se ztrátami Římanů, bylo pro Hannibala velmi obtížné je nahradit. Když se vojevůdce procházel po bojišti a mezi padlými poznal i mnoho svých přátel, prohlásil prý v slzách, že takové vítězství nechtěl. Pro pokračování v boji si musel Hannibal zajistit větší podporu jak z domova, tak od spojenců. Bratr Mago přivezl z Kartága slib, že do Itálie budou poslány posily. Podařilo se uzavřít spojenectví s makedonským králem Filipem V., který měl pomoci Kartagincům v Itálii a za odměnu mu byla slíbena pomoc při sjednocování Řecka. Úspěchem bylo i vytvoření protiřímského společenství v jižní Itálii v čele s městem Kapuou, čímž se zlepšily zásobovací podmínky. Společenství však nebylo jednotné a většina měst hodlala z války těžit ve svůj prospěch. Bitva u Kann přivedla r. 215 př. n. l. na kartaginskou stranu i Sicilské Syrakusy, kde se po smrti věrného spojence Říma krále Hieróna ujal vlády jeho vnuk Hierónymus. Přestože se zdálo, že situace je nakloněna kartaginskému vítězství, prokázali Římané svou vnitřní sílu a neústupnost. Porážka u Kann se jim stala paradoxně největším
povzbuzením k vítěznému zakončení války. Tváří v tvář smrtelnému nebezpečí Římané odložili vnitřní rozpory a věnovali veškeré své síly, prostředky a politické umění záchraně státu. Původce Kannské katastrofy Varro , který se vrátil s 10 000 muži, jimž se podařilo uprchnout, byl přivítán jako muž, který ani v nejtěžších chvílích nezoufá. Znovu byl zvolen diktátor, Marcus Junius Pera, s úkolem znovu vybudovat bojeschopnou armádu. Toho bylo dosaženo pomocí mimořádných prostředků. Do armády byli povoláni 17-letí mladíci, vězni a otroci vykoupení a vyzbrojení na státní útraty. S hrdostí odmítli Hannibalovu nabídku vykoupit římské zajatce, neboť odmítali obchodovat s mužem, který si plete povinnosti vojevůdce s jednáním pouličního prodavače. Římanům se povedlo překonat období největší krize a znovu mohli vystoupit jako důstojný Hannibalův protivník. Situace se začala pomalu a téměř nepozorovatelně měnit v prospěch Říma. Kartaginci na bojištích prohrávali a pouze Hannibalovy síly v Itálii dosahovaly dílčích úspěchů. Přes pomoc Syrakus nedokázalo Kartágo ovládnout Sicílii a když bylo město roku 212 př. n. l. dobyto Římany, nedokázali jim Kartaginci dále vzdorovat a r. 209 př. n. l. byli z ostrova vytlačeni docela. Špatně se vyvíjela i situace u makedonského spojence. Římané podnítili konflikt Makedonie se spolkem Aitólských měst a zabránili tak Filipovi poskytnout slíbenou pomoc. V Hispánii byli sice římské jednotky pod velením bývalého konzula Gnaea Kornelia Scipia a jeho bratra r. 211 př. n. l. poraženy, avšak s nástupem nového velitele se situace obrátila. Mladý Gnaeus Kornelius Scipio prokázal vyjímečný talent a roku 209 př. n. l. se zmocnil Nového Kartága, jehož pevnost byla považována za nedobytnou."

Seminární práce byla vypracována pro Slezskou univerzitu v Opavě, Filosoficko-přírodovědeckou fakultu. V práci často chybí čárky ve větách.