1.

Úvod

2.	Zrození myšlenky (1918 – 1932)

2.1.	Budování svět od základů

2.2.	Doba utopistů

2.3.	Nadnárodní princip

2.3.1.

Jean Monnet

3.	Slepá ulička nacismu (1933 – 1945)

3.1.	Přesun federalismu do Británie a Ameriky

3.2.	Zneužití panevropské myšlenky

3.3.

Odboj

4.	Dva neúspěšné pokusy (1945 – 1949)

4.1.	Zlatý věk mezivládní politiky

4.2.	Marshallův plán: První neúspěšný pokus

4.3.	Rada Evropy: Druhý neúspěšný pokus

5.	Společenství uhlí a oceli (1950 – 1951)

5.1.	Monnetova "One-man show"

6.	Trnitá cesta do Říma (1950 – 1957)

6.1.	Evropské obranné společenství

6.2.	Evropské hospodářské společenství

7.	Od EHS k EU (1958 – 1993)

7.1.	Politika prázdné židle

7.2.

Devítka

7.3.	Rozšíření Evropského společenství

7.4.	Na cestě k Evropské unii

8.

Závěr

9.

Citace

10.

Zdroje

3.2. "Zneužití panevropské myšlenky
Koncem léta 1942 byla Evropa politicky sjednocena více než kdykoli předtím pod jedním politickým režimem. Uvnitř Hitlerovy evropské pevnosti však diskutovaly různé skupiny o hodnotě sjednocené Evropy, která by mohla vzniknout po válce.
Sám Hitler pokládal diskuse o poválečném evropském sjednocení za „drzé výmysly“, ovšem o něco níže byli v nacistické hierarchii lidé, kteří po celou dobu války rozvíjeli plány na poválečné evropské sjednocení. Patřili mezi ně např. přední nacistický ekonom Werner Daitz nebo ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop.
Dalším zastáncem evropské jednoty byl Hitlerův ministr financí Walther Funk. Jeho úkolem bylo naplánovat rekonstrukci poválečné ekonomiky. Za tímto účelem zřídil výbor, který vypracoval řadu pojednání. Rozvíjela se v nich myšlenka Evropského hospodářského společenství, které by ale přísně podléhalo německému vedení, a objevila se zde i myšlenka jednotné měny. Žádná systematická snaha o uvedení tohoto návrhu do praxe však podle všeho neexistovala.
Bez ohledu na rétoriku některých svých nohsledů neměl Hitler ani v nejmenším v úmyslu se s někým dělit o moc. Goebbels byl přesvědčen, že německý národ má morální nárok na hegemonii v Evropě, ale později, když se Němci museli smířit s tím, že povedou dlouhou válku, si uvědomil, že rétorika „evropanství“může být užitečným nástrojem propagandy. „Nechápu proč se výrazu „evropská spolupráce“ vyhýbáme jako črt kříži. Tak očividný politický a propagandistický slogan by se měl v Evropě spíše stát tématem veřejné diskuse.“ 5
Dospěl k přesvědčení, že cílem musí být vytvoření pocitu „evropské identity“, aby si „Evropané“ lépe uvědomovali svou odlišnost od cizích kultur, především od Sovětského svazu. Propaganda nezůstala bez odezvy, ministr zahraničí francouzské vichystické vlády Fernand de Brion vyjádřil Německu plnou podporu. Mnozí vojáci bojující na východní frontě se domnívali, že brání „Evropu“ a nikoli zájmy Německa.
V okupovaných zemích se mnozí politici a intelektuálové, od dvacátých let prosazující sjednocení Evropy, snažili přesvědčit sami sebe, že spolupráce s nacisty je cestou k jeho dosažení. V záplavě nacistické a kolaborantské rétoriky však nebylo nic, co by představovalo praktický model pro typ evropské integrace. Jeden historik to formuloval takto: „Všechna ta prohlášení, která se ozývala z Třetí říše v souvislosti s panevropanstvím a jež nacisté šířili na okupovaných územích, lze očividně označit za cynickou propagandu vypočtenou na vyvolání ne-li aktivní spolupráce, pak alespoň pasivní povolnosti nových vazalů.“

Práce obsahuje cca 15 stran čistého textu.