1.	Historická metoda a její uplatňování

1.1	Induktivní a deduktivní metoda

1.2	Přímá a nepřímá metoda

1.3	Diachronní a synchronní přístup

2.	Historická kritika

2.1	Vnější kritika

2.2	Vnitřní kritika

3.	Interpretace

3.1	Kritika a interpretace pramenů

3.1.1

Kritika vnější

3.1.2

Kritika vnitřní

4.	Historické prameny

4.1	Nástin teorie historických pramenů

4.2	Klasifikace historických pramenů

4.3	Edice a ediční technika

4.4	Evidenční prameny

4.5	Sdělovací prameny

4.6	Pamětní prameny

4.7	Pojišťovací prameny

5.	Městské knihy- České Budějovice

6.	Použitá literatura

"1. Úvodní poznámka
- smyslem je určit, jak pramenná informace odráží historickou realitu, a jak informace využít k tvorbě historiografických faktů
- náznaky HK – antické Řecko (Thúkididés, Polibios); středověcí kronikáři (Kosmas) byli podřízeni teologické koncepci světa a ahistorickým rázem myšlení spolu se strnulostí společenského vývoje za feudalismu
- renesance a humanismus – protifeudální ideologie, sekularizace historického myšlení, emancipace historie od teologie, růst „historického smyslu“, angažovanost historiografie (např. vyvrácení pravosti Konstantinovy donace Lorenzem Vallou, 1440, tedy protipapežský zápas)
- kritický dějezpyt 17. a 18. století vytvořil PVH, vývoj byl završen pozitivistickou historiografií (povýšila pramenné poznání na jediný zdroj pravdivých poznatků… bylo to velmi jednostranné… kritika soustředěna na písemné prameny)
- marxistická historiografie – odmítá hypertrofii historické kritiky, zdůrazňuje význam obecné metodologie, vyžaduje rozšíření na všechny typy pramenů
- kritika vnější – analýza otázek, vše mimo vlastní obsah pramenné informace; zkoumá autentičnost pramene
- kritika vnitřní – nadřazená KV; rozbor obsahové stránky
- někteří autoři od dělení upouštějí
- heuristika spočívá nejen ve vyhledávání, ale i ve výběru pramenů; podobně u vztahu kritiky k interpretaci

2. Vnější kritika
- autentičnost – přezkoumání, určení původu, rekonstrukce původní podoby pramene
- u znakových pramenů je důležité určení doby a místa vzniku (datum a místo vzniku se musí, jsou-li v pramenu uvedeny, prověřit)
- omyl – může vzniknout již v originálu, v kopii, může být záměrný… časté je i antedatování písemností
- autorství – většinou není výslovně uvedeno (nebylo to zvykem nebo měl autor své důvody); šifry, pseudonymy
- pravost pramene – prameny pravé (autentické), podvržené (falza, padělky, spuria) a zpadělané (často motivováno osobním prospěchem – právní nároky, snaha obohatit se prodejem tzv. starožitností, oslavit… falza vynucená… více důvodů – Antonín Boček)
- mylné rozpoznání – omylem či záměrně
- odhalené falzum nepřestává být historickým pramenem

Určování data a místa vzniku:
1) vnější souvislosti; archeologové využívají stratigrafickou metodu (dataci určuje podle vrstev)
2) materiál a technologie zhotovení pramene – odráží dobu vzniku
3) typologie – prameny mívají své obdoby
4) funkce – musí odpovídat době
- prameny znakové navíc mají:
5) výrazové prostředky – zvláště jazyk a styl
6) obsah pramenné informace – přímé zmínky o osobách, institucích a objektech… čemu je věnováno více pozornosti nebo s čím je autor blíže seznámen"

Vhodné jako příprava ke zkoušce z historického prosemináře pro studenty historie na FF.