1.	Pojem kriminologie

2.	Vznik kriminologie

3.	Pojetí ve starověku

4.	Kriminologie v dobách středověku

4.1	Tomáš Akvinský

4.2	Thomas More

4.3	Charles de Montesqueieu

5.	Pojetí v 18. století

5.1	Cesare Beccaria

5.2	Jeremy Bentham

5.3	Julien de La Mettrie

5.4	Cesare Lambroso

5.5	Ernst Kretschmer

5.6	Enrico Ferri

5.7	Raffaelle Garofalo

6.	Kriminologie 20. století

6.1

W. Healy

6.2	Eleanor a Sheldon Glueckovi

6.3	Alfréd Kudlík

"Kriminologii chápeme jako nauku o kriminalitě a o problémech s ní spojených, tj. o jejích pachatelích, obětech a o její kontrole. Jako samostatný vědecký obor vznikla teprve v 18. století, avšak náznaky řešení či přístupy ke kriminologii jako takové, jsou známy již z ranějších dob.

Z historického hlediska můžeme za zcela počáteční impuls vzniku kriminologie považovat potřebu společnosti vysvětlit či řešit kriminalitu a zejména pak hledat způsoby a prostředky, jak tomuto jevu čelit a vyvarovat se jej.
Prvotní zmínky zaznamenávající zločiny a způsoby jejich trestání nacházíme v nejstarších psaných zákonících, které pocházejí z 18. stol. př. n. l., kdy k nejznámějším řadíme Chamurapiho zákoník. Již zde se objevují nám dodnes známé zločiny jako vražda, znásilnění či krádež, avšak rozhodující byl otrokářský charakter tohoto zákoníku, kdy se rozlišovalo z jaké společenské vrstvy byl pachatel a z jaké oběť. Proto některé případy např. usmrcení svého otroka, nebyly považovány v této době za zločin.

Důležitou roli hrálo v této době i náboženství, které určovalo pravidla chování. V této byla kriminalita považována za zlo, kdy samotný zločinec byl považován za jeho nástroj. Často bylo proto k viníkům přistupováno jako k původcům zla a na ochranu společnosti byly pak přijímány velmi drastická opatření (mučení, kruté formy smrti apod.), která měla za následek jak ochranu společenského řádu, tak samotného pachatele (podřízení se Bohu) a současně plnila i roli odstrašující.

V období starověku se již na příčiny kriminality nahlíželo z různých hledisek a to v závislosti na konkrétních myslitelích a předních představitelů té doby. Kriminalita byl vnímána jako důsledek špatných lidských vlastností jako mstivost, panovačnost, touha po majetku, ziskuchtivosti apod. Kupříkladu Sokrates byl toho názoru, že lidé páchají špatné skutky pouze z nevědomosti a k nápravě by je stačilo správně poučit. Taktéž byl názoru, že ctnost je vědění. Naproti tomu jeho žák Platón tvrdil, že i rozumný člověk se může dopustit zločinu, a že i dobří a nezkažení lidé sní občas o skutcích, kteří zlí páchají. Další z myslitelů Aristoteles pak zjišťoval souvislost mezi tvarem těla a duševními vlastnostmi. Hippokrates hledal podobně souvislosti avšak mezi tělesnými typy a chorobami. U Demokrita poté převládalo přesvědčení, že motivem chování člověka je dosáhnout slasti a vyhýbat se strastem.
Názory těchto i jiných myslitelů a filozofů neměly však žádný vztah ani vliv na trestní zákonodárství, kdy teoreticky se zločinem zabývali zejména právníci , kteří vysvětlovali a komentovali trestní zákony, případně popisovali proslulé zločiny a posléze jejich soudní projednávání. "