1.

Úvod

2.	Historický vývoj

2.1

Slovinsko

2.2

Rakousko

3.	Současná podoba horních komor

3.1	Způsob volby

3.2	Hlavní pravomoci

4.

Shrnutí

5.

Závěr

"3.1 Způsob volby
Volební období Státní rady je pětileté , samotná volba je nepřímá – vedením zájmových organizací nebo místními zastupiteli. Je tedy možné kumulované zastoupení občanů po linii jak profesní, tak teritoriální reprezentace. Mandát je ověřován samotnou Státní radou, případné odvolání řeší ústavní soud.
Spolková rada je také volena nepřímo, a to zemskými sněmy pomocí poměrného volebního systému. Volební období poslanců je zde však závislé na volebním období jednotlivých zemských sněmů , při volbě je zachován princip proporcionality. Volby do zemských sněmů se navíc konají v různých termínech, takže „složení Spolkové rady je tak seismografem politických nálad v jednotlivých zemích“.

3.2 Hlavní pravomoci
Pravomoci Státní rady nejsou příliš obsáhlé, Rada může předkládat Státnímu sboru stanoviska ve věcech jeho působností, fakticky se však jedná o stanoviska jejích výborů. Přijímána jsou buď z podnětu členů Státní rady, a nebo obligatorně na žádost Státního sboru. Státní rada si může vynutit obnovené hlasování Státního sboru – má tedy právo suspensivního veta. Svůj nesouhlas však musí dát najevo do 7 dnů od schválení tohoto zákona. Veto může být přehlasováno absolutní většinou poslanců. Státní rada má také právo požadovat vyhlášení legislativního referenda, a to jak předběžného, tak dodatečně. Státní sbor je povinen referendum vyhlásit. Dále si může vynutit zahájení vyšetřování ve věcech veřejného zájmu a obracet se na ústavní soud ve věcech ústavnosti a zákonnosti právních předpisů.

Kompetence Spolkové rady jsou obdobně nízké jako u Státní rady. Nejvýznamnějším právem je možnost vznášet námitky proti rozhodnutí přijatých Národní radou – disponuje tedy suspensivním vetem. Spolková rada tak může návrh zákona vrátit do 8 týdnů s odůvodněnými připomínkami zpátky Národní radě. K přehlasování veta však Národní radě stačí prostá většina přítomných poslanců za přítomnosti minimálně poloviny všech poslanců. Podle rakouské ústavy také existuje skupina zákonů, jež vyžadují kontrasignaci Spolkové rady. Jedná se o ústavní zákony, popřípadě ustanovení ústavní povahy, obsažená v obyčejných zákonech, jimiž se omezuje působnost zemí v zákonodárství nebo výkonné moci. Vyžadována je kvalifikovaná většina. Ústava však také zahrnuje skupinu zákonů, u kterých je součinnost Spolkové rady vyloučena – rozpočtové zákony, zákon o jednacím řádu Národní rady, zákon o rozpouštění Národní rady a další. Zajímavým ustanovením je tzv. právo absolutního veta, kdy v důsledku uplatňování zásady diskontinuity v činnosti Národní rady nemůže nově zvolená Národní rada pokračovat v činnosti té předchozí.

4. Shrnutí
Slovinská Státní rada i rakouská Spolková rada jsou postaveny na odlišných ústavních základech a prošly rozdílným vývojem. Počátek horní komory ve Slovinsku je třeba spatřovat už v dobách bývalé Jugoslávie a jejím zastoupení sociálních a profesních skupin v parlamentu. Samotná Státní rada však vznikla až po přijetí slovinské ústavy v roce 1991, kdy byl dosavadní trikameralismus nahrazen dvoukomorovým systém. Rakouská Spolková rada prošla vývojem zcela odlišným. Její počátek je spojován s přijetím rakouské ústavy v roce 1920. Jejím hlavním posláním byla reprezentace jednotlivých rakouských provincií. Její výsledná podoba byla výsledkem konfrontace mezi rakouskými politickými elitami. Po rozpuštění v roce 1934 byla znovu obnovena po Druhé světové válce. Její podoba zůstala nezměněna až do konce 80. let 20. století, kdy se projevily snahy častí rakouských elit Spolkovou radu posílit. ...."

Masarykova univerzita v Brně, Fakulta sociálních studií, Katedra politologie.