1.	Hra v psychologii a její typy

2.	Hra ve spojitosti s psychoterapií

2.1

Drama

2.1.1

Psychodrama

2.1.2

Sociodrama

2.2

Hudba

2.2.1

Muzikoterapie

2.2.1.1

Autoterapie a heteroterapie

2.2.1.2

Aktivní a pasivní muzikoterapie

2.2.1.3

Individuální, skupinová a hromadná muzikoterapie

2.3	Výtvarné umění

2.3.1

Artterapie

2.4	Formy terapie hrou

3.	Základní principy terapie hrou podle Virginie Axlineové

") Drama
Drama má k hře velice blízko, drama je slovo řeckého původu, které znamená jednání nebo provedení, to že je pevně spojeno z hrou musí být jasné každému, vždyť každé drama je hráno. Původ tragédií i komedií je zřejmí. Antická komedie vznikala postupně z oslav boha Dionýsa, k těmto oslavám patřily bujné průvody a bujaré veselí. Řecké drama patří jistě k vrcholu antické kultury, hrálo se v maskách a kostýmech, herci byli jen muži a celá představení, která byla dlouhá i přes osm hodin, doprovázel chór. Co je však nejdůležitější jsou místa, kde tyto amfiteátry vznikaly, byli to většinou lázně jiná zařízení sloužící k zotavování a regeneraci organismu. Jeden z největších amfiteátrů v Epidauru je to ho příkladem. Již staří Řekové si tedy uvědomovali, že drama může mít na psychiku pozitivní vliv.

Psychodrama
V dnešní době se začíná rozvíjet metoda psychodramatu. Jde o přísně individuální, subjektivní a spontánní záležitost. Lze hrát sebe v určitých situacích, vyjadřovat své pocity, zobrazovat jiné osoby. Využívá se i princip výměny rolí mezi hráči a následné dohrávání děje jiným hráčem. Psychodramatická metoda používá hlavně pět nástrojů: jeviště, subjekt neboli aktér, direktor, štáb terapeutických pomocníků a publikum. Jeviště je důležité, protože poskytuje protagonistovi životní prostor. Ten reálný životní prostor, jež nás obklopuje, je často zužující a omezující, snadno pozbývající vyváženosti. Na jevišti může protagonista díky jevištní metodice znovu nalézt svobodu - osvobození od nesnesitelného stresu a osvobození pro prožívání a vyjadřování. Dá se říci, že na jevišti je rozšířen život nad rámec reality natolik, že se tam dá zkoušet to, jak vlastně ta realita vypadá. Realita a fantasie nejsou v konfliktu, ale jsou obě funkcemi uvnitř rozsáhlejší sféry - psychodramatického světa objektů, osob a událostí.
Dalším bodem je protagonista, po tom se chce v první řadě to, aby byl sám sebou, nemá se chovat jako herec, ale má hrát sám sebe ve svém životě. Má hrát volně, tak jak se vynořují události v jeho mysli, proto mu má být dána svoboda vyjadřování, spontaneita. Když se protagonista trochu rozehřeje měl by začít předvádět svůj život, řešit nějaký problém, může předstírat, že je v roli či testovat své reakce v různých situacích. Záleží na tom jak tyto situace prožívá, jak se do hraní angažuje. Dochází k seberealizaci a protagonista se může iluzorně setkávat s lidmi ze svého okolí a řešit s nimi problémy a své duševní konflikty. Tyto lidé nemusí být jen iluzorní mohou se buď sami zúčastnit nebo mohou být zastoupeni terapeuty.
Třetím nástrojem je direktor. Ten má tři funkce: vedoucí terapeut, režisér a analytik. Jako režisér má být připraven zachytit každé vodítko, které protagonista při dramatizaci nabízí, sladit průběh dramatizace s průběhem jeho života a nikdy nedopustit ztrátu kontaktu s publikem. Jako direktor někdy útočí a šokuje protagonistu, někdy je vstřícný, žertuje a směje se s ním, jindy je vyhýbavý a pasivní, avšak pro všechny účely sezení je řízen protagonistou. Jako analytik může svými vlastními interpretacemi doplňovat reakce, které získává od informátorů z publika, od manžela, rodičů, dětí, přátel nebo sousedů.
Čtvrtým činitelem jsou terapeutičtí pomocníci jsou „prodlouženou rukou“ direktora, výzkumníky a průvodci, ale jsou také „prodlouženou rukou“ protagonisty, znázorňujíc aktuální nebo imaginovanou osobu jeho životního dramatu. Funkce pomocného ego je trojí: funkce herce, znázorňujícího role, které jsou požadovány světem protagonistu, funkce poradce, provázejícího protagonistu, a funkce sociálního výzkumníka."

Práce obsahuje chyby v interpunkci.