1.

Úvod

2.	Vymezení termínu imaginace

2.1.	Vývoj pohledu na imaginativní oblast lidské psychiky

3.	Vymezení funkce imaginace v rámci osobnosti i během jejího vývoje

4.	Imaginace ve vyučovacím procesu a ve výchově

5.	Imaginativní přístup v hudební výchově

6.

Závěr

"Když vezmeme v úvahu samotnou podstatu hudby jako uměleckého projevu, je jasné, že se bez určité dávky imaginace prostě nelze obejít. Hudební představivost v sobě zahrnuje práci s představami sluchovými, vizuálními, motorickými (hmatovými), hudbu lze převádět na barvy, příběhy… Základním předpokladem je navození uvolněné atmosféry, aby se žáci nebáli projevovat a popustit uzdu fantazii. K tomu je musí motivovat i způsob hodnocení, které si všímá jejich osobitosti, vnímá emoce a nesnaží se poučovat. Následující řádky se budou týkat zejména dětské hudební pedagogiky, kde je imaginativní přístup vlastně jedinou možnou cestou, ačkoliv se jistě v pozměněné podobě mohou tyto metody posloužit i u starších jedinců. Velmi výhodné se jeví spojení hudby a výtvarného projevu. Děti můžou při poslechu hudby převádět své představy na papír, mohou hledat mezi předloženými obrázky ty, které odpovídají hudbě, kterou právě slyší. Každá nota, interval, melodie, rytmus, barva určitého nástroje se může stát pro dítě postavou v příběhu, zvířetem, obrazem. Děti pak mohou pracovat se zmíněnými hudebními prvky právě se zapojením navozených představ a rozvíjet své improvizační schopnosti nenásilnou formou. Představivost napomůže dítěti nejen k lepšímu uchopení obsahu hudby, ale v případě, že dítě má samo hudbu také prakticky provozovat, je dobré zapojit imaginaci i při hledání přirozené nástrojové techniky. Cítí-li dítě, že právě předvádí pohyb nebo zvuk nějakého zvířete, provádí bez potíží to, co by se mu jinak muselo vysvětlovat jako technický problém. Má-li dítě pocit, že si hraje, je takové učení hlubší než studium bez pocitu skutečnosti, to, co je prožito, se zakoření do celé osobnosti. Získává k hudbě a obrazům emocionální vztah a to zaručuje, že k nim v budoucnu nebude lhostejné, otevírá se mu tím cesta k porozumění umění. Celou řadu příkladů, či lépe řečeno celý systém, nám předkládá kniha ruské pedagožky Judoviny-Galperiny Taťány Borisovy „U klavíru bez slz aneb jsem pedagog dětí. Kniha je svědectvím hlubokého porozumění duši dítěte, zmiňuje se nejen o mimořádně nadaných žácích, naopak uvádí příklady, jak hudba může pomoci rozvinout osobnost i u dítěte, které se v životě bude věnovat něčemu úplně jinému. Důležité však je, že i u těchto dětí hledala autorka způsob, jak jim pomoci. Není tedy zbytečné namáhat se jako pedagog ani s tím, z koho nevyrůstá budoucí virtuos, jde o to, aby byl dobrým a šťastným člověkem, který nebude vzpomínat na hodiny strávené u nástroje jako na největší křivdu a násilí svého dětství (a takové případy nejsou výjimkou!). U malých dětí j potřeba ještě před započetím tréninku čistě nástrojových dovedností připravit celý hrací aparát i myšlení. K uvolnění velkých svalů slouží cviky napodobující roztřepávání mokrého prádla, dirigování, mávání rukou při loučení, jsou tu i hry s šátečkem na různé způsoby. Pro rozcvičení prstů navrhuje autorka např. lehkou masáž doprovázenou vyprávěním pohádky o jezeře (záda), z něhož teče voda do bytů (dlaní) a kape z vodovodních kohoutků (konečky prstů). Pro pochopení světa hudby má autorka celou řadu pomůcek, různých obrázků, skládaček, kostek, jako obrazů intervalů, nálad, jsou tu i pomůcky odpomáhající k lepšímu pochopení notového zápisu, včetně dynamiky, rytmu, všech dalších notových značek, a to tak, aby děti získaly nejprve představu a ta jim pak byla vodítkem pro jejich vlastní tvořivou činnost."

Doplňková písemná práce z pedagogiky a psychologie - Hudební fakulta Akademie múzických umění v Praze.