1.

Anglie:

- královna Viktorie, průmyslová výstava, Benjamin Disraeli , William Gladstone , lord Henry John Temple Palmerston, volebníé reformy, krymská válka, zahraniční politika(Indie, povstání siků, povstání sipáhiů , titul indické císařovny, Commonwealth, búrské války , atd.)

2.

Itálie:

- Karbonáři, Sardinské království, povstání rolníků na Sicílii , Giuseppe Garibaldi , sjednocení Itálie, král Viktor EmanuelII.

3.

Německo:

- Král VilémI., Otto von Bismarck, válka prusko-rakouská, válka priusko-francouzská, sjednocení Německa, Vilém II.

4.

Francie:

- Ludvík Napoleon, tzv. druhé císařství (1852-1870), Le Chapelierův zákon proti stávkám, výprava do Mexika, třetí republika, frankfurtský mír, Pařížská komuna , srdečná dohoda

5.

Rusko:

- Mikuláš I., válka s Persií, rusko-turecká válka, velké povstání v Polsku, krymská válka, Alexandr II., carský manifest o zrušení nevolnictví, reformy, polské lednové povstání, rusko-turecká válka, berlínský kongres, Alexandr III., pakt s Francií, Mikuláš II., rusko-japonská válka, ruská revoluce, krvavá neděle, Manifest 17. října 1905 o zdokonalení státního pořádku, převrat, Stolypinova agrární reforma, Lenin

6.

Japonsko:

- období šogunátu, císař Macuhito

7.	Osmanská říše:

- Mladoturecká revoluce , Enver Paša , Mustafa Kemal

V této době vládl v Prusku král Vilém I. (1861-1888, od roku 1871 první německý císař). Pocházel z hohenzollerské dynastie. Stál na straně konzervativních pruských junkerů. V roce 1862 jmenoval ministerským předsedou mluvčího junkerských velkostatkářů a průmyslových velkokapitalistů Otto von Bismarcka (1871-1890), kterému se přezdívalo železný kancléř. Bismarck byl konzervativní politik, vojensky bezohledný junker a armádní důstojník. Působil v pruském parlamentu, zastupoval Prusko v celoněmeckém spolkovém sněmu. Bismarck si položil za hlavní cíl sjednotit Německo „krví a železem“ – to znamenalo dynastickými válkami za pruského vedení, násilím a vojenskou silou. Předpokládal, že pak bude Německo nejmocnější zemí v Evropě. Byl odpůrcem parlamentního zřízení a proti demokratickému národnímu hnutí i liberálům, i když v zemském sněmu získali většinu.
V roce 1864 se odehrála společná válka Pruska a Rakouska proti Dánsku. Šlo o vládu nad německým Holštýnem a etnicky smíšeným Šlesvickem. Tato válka byla vyvolána německým nacionalistickým hnutím v obou zemích, které byly v unii s Dánskem. Zpočátku vítězilo Dánsko nad rakouským loďstvem u Helgolandu, pak však došlo k porážce od Prusů. Ve Vídni došlo k předběžnému míru a v srpnu v roce 1865 došlo ke smlouvě v Badgasteinu (gastýnská mírová smlouva). Podle této smlouvy bylo odňato německé knížectví Šlesvicko (připadlo Prusku) a Holštýnsko, které připadlo Rakousku.
Spory o získaná území se staly záminkou k prusko-rakouské válce. Bismarck si zajistil:
→ neutralitu Francie –příslibem některých oblastí Porýní
→ neutralitu Ruska – za pomoc v novém povstání v Polsku v roce 1863
→ spojenectví protirakouské Itálie – za slib Benátska v případě vítězství
Prusko-rakouská válka probíhala v roce 1866. Na území Čech to byla druhá největší bitva po Slavkově a v Evropě po Lipsku. V této válce vyústilo dlouholeté soupeření o převahu v Německu. Rakousko hájilo existenci Německého spolku, volné federace německých států z roku 1815. mělo podporu většiny členů – Saska, Bavorska, Würtemberska, Bádenska, Hannoverska. Prusko naopak usilovalo o sjednocení pod svým vedením.
Rakousko i přes své úspěchy v Itálii nedovedlo čelit pruskému postupu v Čechách. Rakousko-saské vojsko vyhrálo jedinou bitvu 27.6. u Trutnova, kdy rakouský velitel Ludwig von Gablenz donutil pruské jednotky k ústupu. Jinak bylo rakouské vojsko poraženo na Jizeře, u Náchoda, České Skalice a Jičína. Konečná bitva se odehrála 3.7.1866 u Sadové u Hradce Králové. V této bitvě proti sobě stanul velitel rakouské severní armády Ludwig August von Benedek a pruský velitel Helmuth Moltke.
Rakousko bylo nakonec poraženo. Tím se otevřela cesta na Prahu a Vídeň pro prusko. Většina území Čech a Moravy bylo obsazeno pruskou armádou. Její postup byl však záměrně zastaven. 26.7.1866 bylo uzavřeno mikulovské příměří a nabídnut velkorysý mír, který byl uzavřen 23.8. tzv. papežský mír.
Příčiny porážky:
→ pruská armáda měla převahu ve vojenském výcviku, organizovanosti a taktice
→ pruská armáda měla novou výzbroj:jehlovky = pušku se zadním nabíjením. Rakouská vojska měla pouze ládovačky, které měly nabíjení zepředu
Výsledkem války bylo :
→ rozpuštění frankfurtského sněmu
→ právo Pruska zřídit Severoněmecký spolek
→ Rakousko muselo uznat anexi Šlesvicka, zříci se Holštýnska, Hannoverska, Hesenska, zaplatit kontribuci, odevzdat Benátky Itálii a akceptovat pruské plány na uspořádání německých poměrů (to znamenalo zříci se účasti na sjednocení Německa)
Německý spolek byl rozpuštěn, ale vznikl Severoněmecký spolek, ve kterém mělo hlavní slovo Prusko. V Severoněmeckém spolku se sdružovalo 21 německých států na sever od Mohanu. Těmto státům byla uznána samostatnost (byly sdruženy do konfederace), ale existovala zde celní jednota, jednotná měna a společná zahraniční politika. Tento spolek nesdružoval jihoněmecké státy.
Byla vytvořena spolková rada. Prezidentem spolku se stal pruský král, který byl i vrchním velitelem armády. Po volbách v roce 1867 se většina poslanců postavila na Bismarckovu stranu. Byla vytvořena nová ústava Severoněmeckého spolku, ve které došlo ke spojení demokratických a krajně konzervativních rysů. Bylo uznáno všeobecné hlasovací právo pro muže při volbách do říšského sněmu. Vytvořená vláda nebyla zodpovědná poslancům, ale přímo panovníkovi.
Byly vytvořeny základní předpoklady pro budoucí vítězství Pruska ve válce s Francií a pro násilné sjednocení Německa cestou shora.
Aby bylo Německo sjednoceno, bylo potřeba získat ještě jihoněmecké katolické státy na Prusku nezávislé (hlavně Bavorsko). Jihoněmecké státy se však obávaly Francie. Bismarck jim proto nabídl vojenskou alianci proti Francii.

Dobře napsané, ale opět chybí formální stránka práce - žádný seznam literatury. Pravdivost informací může být tedy snadno vyvrácena.