1.

Úvod

2.	Vlastní úvaha

2.1.	Nebezpečí, které může výrazným způsobem ovlivnit náš život

2.2.	Nebezpečí jako forma násilí, vandalismu, šikanování, loupežných přepadení

2.3.	Věkové kategorie - děti

2.4.	Otázka bytí či nebytí

2.5.	Toleranční limit

2.6.	Zaměstnání a bezpečí

2.7.	Trestná činnost v ČR - statistiky

3.

Závěr

"2. VLASTNÍ ÚVAHA
Je vůbec v dnešním světě nějaké nebezpečí, které by zásadním způsobem mohlo ovlivnit náš život? Nebezpečí na základě kterého by jsme si pokládali otázky typu bytí či nebytí, být či nebýt?
Právě nebezpečí, které může výrazným způsobem ovlivnit náš život, stojí k zamyšlení. Je snad bezpečnější sedět doma a nevycházet do ulic, nebo chodit pěšky a nepoužívat motorová dopravní vozidla, hrát si se svými dětmi izolovaně na vlastním pískovišti či pískovišti veřejnosti přístupném, doprovázet své děti do škol nebo je pouštět samotné, chodit na fotbalová utkání či sledovat je doma v televizoru.
Otázkou však pro jednotlivce v naší společnosti zůstává a navždy zřejmě zůstane jestli nebezpečí jako forma násilí, vandalismu, šikanování, loupežných přepadení, vražd, dopravních nehod, krádeží, infekčních chorob, výtržnictví, pohlavního zneužívání žen a dětí, alkoholismu, drogové závislosti a dalších, postihne nebo nepostihne toho či onoho jedince a bude mít negativní vliv na jeho život.
Tyto formy nebezpečí jsou pro naší společnost vážným problémem, protože se přímým či nepřímým způsobem dotýkají nás všech. Není ani tak důležité, od koho či od čeho se může takové nebezpečí očekávat. Důležité však je, že se to týká všech věkových kategorií.
Máme-li začít u těch nejmenších dětí, kojenců, dětí předškolního věku, kteří si ani nemůžou uvědomit tu skutečnost, že by jim samotným v dnešním světě mohlo hrozit nějaké nebezpečí zapříčiněné ať nedbalostí či nepozorností dospělé osoby, škodolibostí či agresí např. dětí středního školního věku, kteří se samy v dětství staly oběťmi násilných trestných činů a nebo vyrůstaly v neúplných či nestabilních rodinách, nebo například útokem rozzuřeného volně pobíhajícího psa. Představme si a známe mnoho případů, kdy nepozorný rodič postaví kočárek s novorozenětem pod střechu plnou visících rampouchů a takový to rampouch se v době oblev uvolní a spadne přímo do kočárku, nebo do takového kočárku spadne uvolněná střešní taška. Je to jeden okamžik nepozornosti, který nás může poznamenat na celý život ať už fyzicky či psychicky. Je mnoho případů, kdy volně pobíhající psi ať jednotlivě či ve smečkách napadli děti hrající si na dětském hřišti a následky takového napadení poznamenávají jedince do konce života. A co třeba nevinná hra dětí na četníka a lupiče bez přítomnosti dospělé osoby, ze které se nakonec stane opravdová akční scéna s tragickým koncem, kterou se právě tyto děti nechaly inspirovat z našich sdělovacích prostředků, sledováním akčních, agresivních a hororových pořadů, hraní násilných a agresivních počítačových her. Toto jsou okamžiky, které zásadním způsobem mění vývoj dítěte, zanechávají ve vývoji takové stopy, které v dospělosti mohou vyústit až k poruchám osobnosti s násilnými a agresivními sklony jedince Má se cítit dítě bezpečně, když jde ráno do školy a na přechodu pro chodce ho srazí nepozorný řidič, má se cítit bezpečně, když je ve škole vystavováno různým posměškům, verbálním útokům a šikaně ze strany starších nebo fyzicky zdatnějších spolužáků? Je snad dítě v bezpečí v kruhu rodinném, kde otec alkoholik fyzicky a psychicky týrá celou rodinu? Má se tedy takové dítě cítit bezpečně?
Je to otázka k opravdovému zamyšlení, mnohdy to může být otázka bytí či nebytí. Co vlastně bytí či nebytí může představovat pro malé děti? Uvědomují si vůbec význam těchto slov, které mají podobu Descartovo "Myslím, tedy jsem."? Není pro tyto malé človíčky (děti) osobní bytí či nebytí člověka tajemství, o kterém vlastně nejsou ještě schopni ani přemýšlet. Spíše než otázku bytí či nebytí by si tyto děti ať už šikanované, týrané či ponížené, nebo tyranizující agresoři mohly spíše uvědomovat své limity. Pokud se vůbec o limitech dá diskutovat. Máme-li na mysli limit ve formě tolerančního limitu, lze vůbec takový „toleranční limit“ v těchto skutcích a formě násilí považovat za toleranční?
A co. dospívající mládež, co dospělé osoby, osoby pokročilého věku a důchodci? Mají se snad tyto skupiny osob cítit bezpečnější jen proto, že jsou starší a fyzicky zdatnější než kojenci či děti? Možná bychom si mohli myslet, že právě starší a fyzicky zdatnější osoby se mohou cítit bezpečněji. Ale jo tomu opravdu tak? Není to snad jen relativní názor, není to jen racionalizování vážné skutečnosti, kterou lze lehkovážně podcenit a mnohdy přehlídnout?. Ano, tyto osoby se opravdu bezpečněji cítí, jsou větší, silnější, starší, někteří si ani nepřipouštějí tu skutečnost, že právě mladší či výrazně slabší pro ně samotné mohou znamenat nebezpečí. "

Práce je myšlenkově neuspořádaná. Obsahuje pravopisné chyby.