"Jednoznačné odpovědi na otázku, je-li vstup ČR do NATO správným krokem k zajištění její bezpečnosti, musí předcházet pohled na prostředí, ve kterém ČR vytváří a definuje své bezpečnostní zájmy. Je nutné si připomenout, čím je toto prostředí charakterizováno a jaké v něm existují hrozby pro bezpečnost našeho státu. Dále je nutné se ptát, jaké z toho vyplývají alternativy pro optimální zajištění naší bezpečnosti. K rozboru nového strategického prostředí bude využito článku našeho předního experta na bezpečnostní otázky Jiřího Šedivého, otisknutém v Mezinárodních vztazích (1/97). K identifikaci hlavních hrozeb na mezinárodním poli a hlavně v Evropě se opřeme o texty z Mezinárodní politiky (11/97) pojednávající o bezpečnostní situaci po Madridu.

Konec studené války sebou přinesl rozpad bipolárního systému a přispěl k vytvoření tzv. nového strategického prostředí, které si vyžaduje "novou bezpečnostní a obrannou strategii" (Rašek, 1997). Toto prostředí je charakterizováno tím, že prakticky zmizelo vysoké riziko globální konfrontace dvou systémů, které ale nutně znamenalo i vyšší míru stability, a bylo nahrazeno novými, četnějšími riziky nižších řádů, jejichž vznik a vývoj je méně předvídatelný a nejistý. K zajištění bezpečnosti státu si proto současná situace vyžaduje už ne statickou připravenost armád na masový konflikt, ale spíše dynamickou a flexibilní připravenost zasáhnout na delší vzdálenost.
Je zřejmé, že při tomto rozptylu rizik je definování jasného nepřítele těžké, o to těžší však je i snaha po dosažení vzájemného souhlasu o společných prioritách a cílech. Slabé vedení a nekoordinace mezi státy pak v případě krize vede k narychlo vytvořeným řešením a případadně k neadekvátní a ne příliš efektivní reakci. To vše na úkor dlouhodobých strategických koncepcí, které by měli mít i preventivní charakter. V novém strategickém prostředí se zdá být nutné a jasně efektivní nečekat, až se nějaký konflikt vyskytne , ale především se snažit o jeho předejítí či zabránění mírovými (diplomatickými) prostředky. V této souvislosti proto došlo k oživení koncepce kolektivní bezpečnosti, která přes anebo právě kvůli své idealističnosti, nabývá významu na konci našeho století, ve světle předchozích krizí a konfliktů.
Vztáhneme-li výše zmíněné charakteristiky na evropský prostor a konkrétně na ČR, můžeme poukázat na hrozby, kterým náš stát čelí anebo se s nimi bude muset potýkat v nejbližší budoucnosti. Vývoj v postkomunistických zemích přinesl z bezpečnostního hlediska řadu těžkostí, za jejichž společného jmenovatele by se dal označit nacionalismus (Rašek, 1997). Jak dokázala krize v bývalé Jugoslávii, postkomunistické země zdaleka nemusí být schopny pomoci si sami, je ale naopak nutná pomoc a spolupráce se Západem. Pro ČR platí, že její poloha v etnicky různorodém prostoru mezi Německem a Ruskem jí zanechává vystavenou možnosti konfliktu či agrese.
Potencionální nebezpečí vzhledem ke své politické nestabilitě a ekonomické slabosti pro nás představuje právě Rusko. Pravděpodobnost vojenské agrese ze strany Ruska je samozřejmě velmi malá, ovšem jisté hegemoniální tendence prostě nezmizí. Ikdyž třeba ne ve vojenské oblasti, Rusko se vůči nám může projevit jako agresor ekonomickým vydíráním (Robejšek, 1997). Zároveň je jasné, že bez dobrých vztahů k Rusku nelze zajistit bezpečnost nejen u nás, ale hlavně v celé Evropě."