1.

Život

2.	Obezřetná elita

3.	Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě (Geschichte von Böhmen)

3.1.	Politické působení

3.2.	Zemský sněm – Schmerlingův volební řád

4.	Stať Idea státu slovanského

5.	Dokument Státoprávní prohlášení

6.	Tzv. fundamentálních články

7.	Poslední desetiletí života

8.

Pohřeb

9.	Vykladači Palackého

10.	Názor Štaifa

"Obezřetná elita – obrozenci, kteří nemohli vystupovat radikálně proti monarchii, protože byli na ní existenčně závislí, jejich heslem bylo k ničemu se nezavazovat a pilně pokračovat v buditelské práci. Palacký měl výhodou vlivných přímluvců, mimo jiné prezidenta gubernia hraběte Chotka. Redigováním Časopisu vlasteneckého muzea si získal potřebný respekt a uznání, podílel se na založení Matice české, reorganizaci muzea atd. Kamarádil s Pavlem Josefem Šafaříkem. Proslavil se topografií království, dějinami Prahy i přednáškami o českém právu a sněmovních jednáních. Vydával edice starých pramenů a dokázal kriticky hodnotit, o je původní, a co je výmyslem kronikáře.
Dějiny národa českého v Čechách a na Moravě (Geschichte von Böhmen) – několik svazků, musel se vyrovnávat se střetem zájmů českých obrozenců, vládní cenzury i představ zemského patriotismu šlechty, která ho podporovala a jmenovala stavovským historiografem. Dlouho se tedy snažil zachovat výklad vzájemného obohacování Němců a Čechů. V českém vydání ale ztotožnil dějiny země s tisíciletými dějinami českého národa. Postupně došel k následující interpretační linii: Čeští Slované jsou od počátku demokratické seskupení (pojímané jako rovnost před zákonem – analogie k liberalismu, rozhodovat mohli jen ti, kteří požívali obecnou autoritu, moudrost a zkušenost), osídlili českou kotlinu a nepodmanili si dřívější obyvatele, kterých tu bylo jen pomálu. Neznali poddanství a nevolnictví. Byl to slavný národ, který se dopustil řady rekovných činů, nebyli však dobyvační. Jen když je kdo ohrozil, dokázali dosáhnout slavných vítězství a pak se zase vrátili k mírumilovnému způsobu života . S německou kolonizací přicházel feudální řád a městská práva, které nahrazovaly původní slovanská práva. Dějiny Čech jsou neustálým potýkáním slovanství s Němectvím, v němž spatřoval základního hybatele české minulosti. Slované byli nositele demokratické tendence, kterou postavili proti kastovnímu feudalismu Germánů.
Vrchol dějin spatřoval v husitství, kde došlo téměř k odstranění nerovnosti mezi lidmi, po snaze Jiří z Poděbrad stabilizovat zemi převážily ve společnosti stavovské spory mezi městy a šlechtou. Ze střetů mezi kališnictvím a katolictvím a napětí mezi stavy a Habsburským domem usilujícím o absolutismus vyvozuje stavovské povstání i třicetiletou válku, které měly tragické vyústění v Obnoveném zřízení zemském, které společně s josefínskými reformami likvidovalo poslední zbytky slovanské zákonnosti. Uf, těžké na vysvětlení.
Při psaní si získával autoritu i zahradnicemi, studoval mj. ve vatikánských archivech a v Prusku, získával čestná vyznamenání apod. Proto není divu, že mu napsali z Frankfurtu, protože byl jeden z mála za hranicemi známých osobností z Čech. Ve svém Psaní dokázal vyjádřit to, co si většina etnických Čechů myslela, ale nedokázala to vystihnout. Byl od počátku austroslavista, usilující o rovnoprávné postavení všech národů v Říši. Austroslavismus ale nevyhovoval ani Němcům, ani Maďarům, ani Polákům a jen s výhradami Jihoslovanům. Trochu ho zaskočilo shromáždění ve Svatováclavských lázních, které organizovali zástupci stolních společností v Praze. Kabinetní list z 8. dubna přijal, ale trochu se bál tempa, s jakým se věci v revoluci dějí. Všeho chtěl dosáhnout legální cestou v mezích ústavnosti (obezřetná elita). Slovanský sjezd byl nízká platforma v porovnání s frankfurtským jednáním, proto bylo rozhodnuto o účasti mimohabsburských národů – tím ale ztrácel platformu austroslavismu a propaganda z něj činila panslavistický převrat. Ani Palacký z toho nebyl nadšený a svou pozicí starosty sjezdu chtěl zajistit klidný průběh jednání. Pražský místodržící Lev Thun se od sjezdu distancoval a povstání ho přerušilo, takže k ničemu nedospěl.
Jedním z hlavních oponentů mezi Němci mu byl Ludvik Löhner.
Byl zvolen do Ústavodárného sněmu a pracoval v ústavním výboru, dokonce byl autorem první předlohy ústavy, která ovšem byla později nahrazena Mayerovou předlohou. Po přeložení do Kroměříže se mu na půdě sněmu jako federalistovi moc nedařilo, protože se tu střetlo moc zájmových skupin jednotlivých národů monarchie. Byl předsedou Slovanského klubu (jako poslanci mj. Rieger, Antonín Štrobach, František Brauner, Alois Pravoslav Trojan, Havlíček se vzdal mandátu, aby se mohl věnovat psaní v novinách). Stabilizace situace pak měla za následek, že nový císař František Josef I. a jeho ministr vnitra Stadion dali jasně sněmu najevo, že moc nebude pocházet z lidu, ale že je panovník z boží milosti. Takže i když přípravný výbor znění ústavy schválil, v té době už bylo rozhodnuto o rozpuštění sněmu a vydání oktrojované ústavy. "