1.	Charakteristika pravé a nepravé zpětné působnosti; zákaz retroaktivity právních norem

2.	Posouzení z hlediska ústavněprávního

3.	Prekluze nároku obhájce v závislosti na druzích retroaktivity

4.	Prekluze z pohledu nepřípustnosti retroaktivity

5.	Obecná interpretace novely trestního řádu

"I. Charakteristika pravé a nepravé zpětné působnosti; zákaz retroaktivity právních norem
V zadání seminární práce nastíněný problém se bezprostředně dotýká problematiky retroaktivity (zpětné působnosti) právních předpisů, resp. právních norem. V úvodu nebude od věci nastínit rámcově charakteristiku zpětné účinnosti, resp. jejích dvou druhů.
Pravá retroaktivita je chápána jako schopnost právního předpisu zakládat právní účinky před okamžikem vlastní účinnosti (tedy působit na právní vztahy založené v minulosti, přičemž minulostí je třeba rozumět dobu před jeho nabytím účinnosti). Jinými slovy, retroaktivitou vyjadřujeme schopnost právního předpisu zakládat v minulosti ex tunc (od počátku, pozn.) své právní následky na základě v minulosti nastalých právních skutečností, které jsou ovšem uvedeným způsobem posuzovány ex post (dodatečně, pozn.), přičemž tyto právní následky se pokládají za normativně existentní již v čase před vznikem nového zákona.1)
Pravá zpětná působnost je však nepřípustným elementem právního systému, což pramení z obecného zákazu retroaktivity, který najdeme ovšem zakotvený pouze v čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR a v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (pouze pro trestní právo). Pokud tedy zákonodárce mlčí o intertemporálním řešení změny právního stavu (tj. není zřejmé, jak se vypořádat se zánikem účinnosti staré právní normy, jíž právní vztahy a skutečnosti přestávají podléhat a nadále podléhají právní normě nové, která tímto okamžikem nabývá účinnosti), je třeba dosáhnout takového výkladu, který vychází z výše jmenovaného zákazu retroaktivity (tzn. je v souladu s principy právního státu). Jedním z právněpolitických požadavků právní jistoty a základních principů vymezujících kategorii právního státu a tím i důvěry občanů v právo je nepřípustnost zpětné účinnosti (retroaktivity) právních norem.2) Zkrátka a dobře, právní normy nemohou působit zpětně, jejich úkolem je upravovat právní vztahy vzniklé po nabytí jejich účinnosti, tedy působit výlučně do budoucna. Ani zjednodušeně a pouhým „selským rozumem“ vzato, není přece možné dnes řešit a zároveň ukládat něco, co mělo (popř. nemělo) být učiněno již včera.
Nepravá retroaktivita ve své podstatě není retroaktivitou, jelikož se nejedná o zakládání právních následků v minulosti. Je zde sice zakládán právní následek, ovšem modifikující minulé právní vztahy či překvalifikující minulé (doposud právně irelevantní) skutečnosti, pro dobu přítomnou nebo budoucí. Jedná se tedy o modifikaci právních vztahů (poměrů) již založených, přičemž toto je možné teprve od doby působnosti nového předpisu (nebo pozdější) a jsou tak upravovány pouze budoucí právní následky minulých skutečností.
Obecně v případech časového střetu staré a nové právní normy platí nepravá retroaktivita, tj. od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy, vzniklé podle zrušené právní normy, řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů, existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony, se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by
byla pravá retroaktivita). Aplikuje se tady princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání.“ 3)
„U retroaktivity pravé platí zásada obecné nepřípustnosti, ze které existují striktně omezené výjimky přípustnosti, u retroaktity nepravé platí naopak zásada obecné přípustnosti, ze které existují výjimky její nepřípustnosti.“ 4)"