"Měsíce
Toman Karel
Nejznámější dílo Karla Tomana, cyklus 12 básní, z nichž každá je věnována jednomu měsíci v roce. Sbírka působí jednotným dojmem. Je to vlastně jakési universum, zhuštěný život v celém svém cyklu. Podobné cyklické sepjetí s kalendářem vykazuje například Alšův Špalíček, Mánesův orloj, Babička aj. Měsíce patří k vlastenecké poezii z období první světové války - podobně jako Dykova Válečná tetralogie apod. Básně Březen, Leden, Listopad, Červenec a Září byly původně otištěny v prvním vydání sbírky Verše rodinné a jiné, až později přešly do sbírky Měsíce (1918). V Tomanovi se během války zřetelně zesilují citové vazby k domovu a roste jeho vlastenecké úsilí. Vstoupil do veřejného dění jako signatář Manifestu spisovatelů z roku 1917. Veden snahou aktivně se zapojit do národního uvědomování, vstupuje do redakce Národních listů, píše fejetony a komentáře. Cyklus Měsíce byl vysoce hodnocen předními kritiky, např. F. X. Šaldou. Díky své umělecké vyzrálosti, intenzitě a souladu s náladou lidí na konci války sbírka dosáhla okamžitě široké obliby. V podstatě nikdy nevymizela ze čtenářského povědomí. Báseň Září se stala nejznámější Tomanovou skladbou vůbec.
Po formální stránce nás zaujme přesná kompozice a důsledné dodržování formy. Všechny básně mají 13 veršů a až na jednu výjimku (Říjen) stejné členění - 3 strofy, veršově 5 + 5 + 3. Toto formální členění nám připomíná sonet. Liší se sice počtem veršů - sonet by měl 14 veršů, členění 4 + 4 + 3 + 3, nebo 4 + 4 + 6. Shodně se sonetem obsahuje ale poslední sloka určitou pointu. Není to pointa v pravém slova smyslu, nejde o nijaký překvapivý zvrat, jako spíše o shrnutí, syntézu předchozích volně roztroušených motivů. Všechny básně jsou psány jambickými verši s proměnlivým počtem slabik, metrum je důsledně dodržováno. Rýmy jsou nepravidelné, často rozmístěné „na dálku“, tzn. že autor užívá rýmu vždy s určitým záměrem.
Nejčastějším motivem je motiv konce války (např. básně Únor, Září). Svět se otevírá naději, zlo bylo poraženo. Válka se v perspektivě těchto veršů jeví už jako pouhý „karneval“, neschopný ohrozit hluboko zakořeněnou naději v člověku.
Dalším častým momentem je zobrazení tuláků. Již to nejsou revoltující psanci, jako ve verších z prvního období Tomanovy tvorby (např. sbírky Melancholická pouť), jedná se spíše o pokorné poutníky, kteří podle křesťanské tradice putují v chudobě. Chudí poutníčkové si zasluhují pomoc - hmotnou i duchovní. Hospodu tichou večer jim dej, Pane/ a plnou mísu/ a slovo dobrých lidí. (Leden).
Vlastenecké cítění je ve sbírce podporováno častými motivickými odkazy na národní tradici - obrací se k významným výročím - báseň Červenec je věnována památce Mistra Jana Husa, Květen zase oslavuje dělnictvo a Svátek práce, Září obsahuje část Svatováclavského chorálu (odkaz k patronu české země).
Významné jsou také náboženské motivy. Vycházejí z české tradice, nejde o třpytivé monstrance, spíše o jadrný, ryze český vztah k Bohu - nejčastější je motiv Hospodina, pána a zabezpečovatele, dále motivy Betléma a betlémské hvězdy, proroků - poutníků.
Z ladění sbírky vysvítá vztah k češství - selství. Hospodář jako zástupce českého národa - snad se tímto postojem snažil Toman harmonizovat předchozí vlastní i motivický tulácký život. Vztah k půdě, zemědělský rok, to vše se v Měsících objevuje (Září).
Metafory jsou sevřenější, jejich užívání méně časté. Spíše než o rozvláčné symbolické vztahy nacházíme maximální zatížení jednotlivých slov, případně upozadněné vnitřní vztahy. Touto metaforikou i motivy připomínají Měsíce Sládkovy sbírky. Většina metafor má povahu oxymorónů. Objevují se časté paralely, především jako kontrasty mezi abstraktnem a konkrétnem - např. Jdem všichni, s ženami a dětmi/ a se snem předků. (Květen). Lápidárnost vyjádření je umocněna elipsami. Vlastní básníkova výpověď je prostoupena citacemi, písněmi, refrény, odkazy apod. Tím získávají verše nepatetický, vstřícný charakter.
Podrobnější poznámky k vybraným básním
Srpen - motivická představa selství. Všudypřítomné ohrožení válkou, cítíme nebezpečí, napětí, úzkost. Proti úlevnému gestu stírání potu po dokonané práci stojí synekdocha ruky, opírající se o hřeben střechy od stodoly a číhající na úrodu. Obavy o další osud české země. Selské, české motivy - chleba, žně, stodola. Personifikace - píseň jde. Synestézie - blažený pot.
Prosinec - náboženské motivy - poutník, cesta, hvězdy. Betlémská hvězda svítící všem lidem, i lidem na okraji, zároveň hvězda jako symbol socialistů. Starý most - stará víra, oproti tomu vychází nová hvězda. V hvězdě se protínají náboženské i sociální motivy celé básně - poutníci, chudí. Betlém - symbol naděje, je zatím zpronevěřený, přesto ale prosvícený vírou. Báseň je syntézou příležitostných vánočních veršíků, tónu slavnostního kázání, koledy, pražské písničky. Čeládka chlévní - satira. Rým je sporadický, nepravidelně rozmístěný prosté - mostě - roste. Objevuje se i asonace vstane - neoklame. Důsledně je využívána eufonie - například v eufonických řadách dlouhých samohlásek v motivech staré víry a krátkých v motivech nové víry.
Září - největší vyjádření úzkosti. Již první slovo Můj vyjadřuje silnou autenticitu. Opět odkazy na selské motivy - orba, vypřáhnutí koní. Sepjetí s přírodou pohladil mu šíji a zaposlouchal se, co mluví kraj. Klíčová slova - úzkost, víra, bolest. Poslední strofa jako poselství - část svatováclavského chorálu, který vždy odkazuje k situacím, kdy jde o osud národa, přináší naději. Personifikace -modlitba stoupá, duch zpívá, kraj mluví. Eufonie - Zní zvony z dálky. Neologismus svatvečer. Epiteton ornans věčné nebe. Synestézie chladné šero. Sporadický rým stmívá - zpívá, svatvečerem - šerem"

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ