"Kalibův zločin
Rais Karel Václav
Na počátku devadesátých let 19. století vstupují do literatury také spisovatelé realisticko-naturalistické orientace. Obnovovali důvěru v krásnou prózu a v látku, která sahá k všednímu až banálnímu. Mezi tyto autory se řadí i Karel Václav Rais.
Román Kalibův zločin (1895) se řadí mezi ty autorovy romány a povídky, které svým tématem sledují osudy člověka odstrčeného. Bývá to plachý dobrák se srdcem na dlani. když tento důvěřivec prohlédne a zjistí, že nejbližší členové rodiny ho podvádějí, zlomí to jeho trpělivost a vůli k životu. Přesně takovým člověkem je Vojta Kaliba, hlavní hrdina románu Kalibův zločin.
Vojta je už postarší, když po smrti matky zdědí pěkné hospodářství. On trpí osamělostí v rodině, která se rozpadla ani tak kvůli matčině smrti, jako chamtivostí příbuzných. Chápe, že je na čase, aby přivedl do hospodářství hospodyni. Ožení se s mladou Karlou a přivádí ji na svůj statek, spolu s její matkou. Vášeň ke Karle, která si starosvětsky neobratného a staršího mládence vzala na matčin nátlak, vůle udržet alespoň zdání rodinné pohody dlouho drží a vedou chování Vojty Kaliby. Posléze si však dobrácký muž začne uvědomovat, že s ním žena i její matka hrají falešnou hru, a vzpírá se jejich vyděračství. K dramaticky vyhrocenému dialogu, který nese napjatý děj, přistupuje v těchto pasážích vnitřní monolog, vyjevuje rozpor mezi tím, jak se lidé tváří a jeví, a jací jsou doopravdy, i hrdinovu tíseň z tohoto poznání. Kalibovu shovívavou trpělivost k ženě ukončí zjištění, že Karla patří dávno jinému muži, který je dokonce otcem jejího dítěte. Záchvat bolestiplné mstivosti, ve kterém zabije svou ženu, přivodí vzápětí i jeho vlastní smrt.
Raisův román vyniká podrobnou psychologickou kresbou a dramatickým příběhem. Pro stylizaci do venkovského vypravěče užívá autor velmi často idiomů, přirovnání a ustálených rčení, které patří do slovníku venkovského člověka. Všechny postavy románu jsou vykresleny neobyčejně živě a nemají výrazně kladné či záporné stránky. Například postava Karly. Zpočátku se snaží vstupovat do nechtěného manželství s dobrou vůlí, teprve v průběhu děje se manželovi stále více odcizuje. Avšak i zde čtenáře napadne, je-li to čistě pouze její chyba nebo svůj díl viny nese i Vojta svým pomalým chápáním a těžkopádností. Často už je totiž i čtenáři jasné, jak se celá věc má, jen Vojta stále ještě nic nechápe. Autor nechává čtenáře na pochybách, nic není řečeno jednoznačně, situace jsou pouze vykresleny tak, jak se jeví, ne tak, jaké ve skutečnosti jsou. Vypravěč je neosobní, nikoho neodsuzuje, nikoho nevyzdvihuje, pouze nám do detailů prokreslený příběh předkládá. Z některých dramatických scén je pak patrné autorovo vývojové směřování k naturalistickým tendencím dalšího autora – J.K. Šlejhara."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ