1.

Úvod

1.1.	Rámcové seznámení s tématem, cíl práce.

1.2.	Události před karibskou krizí

2.	Předkrizová situace na Kubě

2.1.	Reakce jiných států na vývoj na Kubě

2.2.	Vztah USA a SSSR

2.3.	Invaze v Zátoce sviní a Operace Mangusta

3.	Průběh karibské krize

3.1.	Plán Anadyr

3.2.	Odhalení plánu Anadyr a následné kroky USA

3.3.	Události dalších dnů (po 22. říjnu 1962)

3.4.	Úterý 23. října

3.5.	Středa 24. října

3.6.	Čtvrtek 25. října

3.7.	Pátek 26.října

3.8.	Sobota 27. října

3.9.	Neděle 28. října

4.	Následující dny

4.1.	Vztahy SSSR a Kuby po krizi

5.

Závěr

6.	Použitá literatura

7.	Přílohy - fotografie

"4. Předkrizová situace na Kubě
V polovině století trpěla Kuba trvalou ekonomickou a politickou krizí. Generace, která se podílela na svržení Machada, svou šanci na řízení země nevyužila, staří politikové byli zdiskreditováni a jediná osobnost se smyslem pro čest – Eduardo Chibás – se v průběhu živého rozhlasového vysílání v srpnu 1951 zastřelila. Jeho smrt byla koncem éry, která začala v roce 1933. Na scéně se pak objevily nové postavy – Fidel Castro, který inicioval nové revoluční hnutí a především kubánské ozbrojené síly, které zůstávaly úzce napojeny na politické dění. Nebyly sice součástí tradiční vládnoucí elity, ale politická korupce, gangsterismo a navíc i luxusní život vyšších důstojníků vyvolávaly spoustu zloby jak u studentů, tak u mladých důstojníků. Právě ti sondovali v posledních letech Príovy vlády (Prío Socarrás vládl v letech 1948 – 1952 a jeho vláda byla „charakterizována jako nejpolarizovanější, nejzkorumpovanější, nejnásilnější a nejnedemokratičtější v dějinách Kubánské republiky“ ) u generála Fulgencia Batisty (prezident Kuby v letech 1940 – 1944 a následně 1952 – 1958) zda by podpořil převrat, o kterém uvažovali. Batista byl zpočátku velmi opatrný, na rok 1952 byly naplánované nové volby a on měl znovu kandidovat. Charismatický Chibás byl mrtev a protikandidátem měl být Grau San Martín. Generál si byl vědom toho, že nemusí vyhrát, navíc panovaly obavy, zda se volby – kvůli vojenskému neklidu – vůbec uskuteční. Když pak zjistil, že vojáci se rozhodli pro převrat s ním nebo bez něj, rozhodl se přidat se k nim. 10. března 1952 došlo k vojenskému svržení občanské vlády a Batista se sám jmenoval hlavou státu. Jeho převratu se dostalo počáteční podpory od všech, kteří byli znechuceni korupcí parlamentního systému, ale následně se ukázalo, že ke skutečnému rozchodu s minulostí nedojde. Batista totiž nepřinesl zemi žádnou novou nabídku.

Téměř okamžitě se tak objevili i jeho odpůrci, vyžadující Batistovo svržení. Nejvýraznějším seskupením bylo Hnutí mládeže století, v jehož čele stál mladý právník Fidel Castro. Po nepovedeném útoku na kasárna Moncada v Santiagu de Cuba (cílem bylo zmocnit se zbraní z vojenských skladů, ale hlavně svrhnout Batistovu vládu) byl Castro zajat a postaven před soud. Jako právník se obhajoval sám a jeho závěrečná řeč „Odsuďte mne, na tom nezáleží. Dějiny mi dají za pravdu“ se stala programem Castrova revolučního hnutí – Hnutí 26. července (útok na kasárna Moncada). Hlavní cíle hnutí vycházely z dědictví básníka a ideologa José Martino a směřovaly „k vytvoření demokratického společenství drobných zemědělských vlastníků, dělníků a vzdělanců“. Castro byl díky amnestii v r. 1955 propuštěn a odjel do Mexika, kde připravil další ozbrojené vystoupení Hnutí 26. července. To pak zahájilo v r. 1957 ve východokubánském pohoří Sierra Maestra partyzánskou válku, která trvala dva roky, postupně se rozšířila po celém ostrově a skončila v lednu 1959 vítězstvím povstalců. Po Batistově útěku byla vytvořena revoluční vláda v čele s prozatímním prezidentem Manuelem Urrutiou, který jmenoval do čela vlády José Miró Cardonu. Premiér však pod tlakem brzy odstoupil a v čele vlády stanul 17. února 1959 Fidel Castro.

Ať jsou názory na Fidela Castra jakékoliv, nelze mu upřít, že se stal jednou z nejvýraznějších politických osobností dvacátého století a na dlouhou dobu ovlivnil kubánské dějiny. O jeho revoluci se brzy mluvilo po celém světě, dá se říci, že stvořil kubánský národ a z periferního ostrovního státu se stal „hráč na světové scéně“. Jako rovný s rovným jednal s představiteli SSSR a USA, Rusové jím byli od začátku nadšeni, afričtí revolucionáři vítali jeho pomoc a rady, latinskoamerická hnutí hledala inspiraci v jeho revoluci. Pouze vedoucí představitelé Spojených států a Číny nepodléhali jeho kouzlu."

Práce do předmětu Mezinárodní vztahy 1945-1990. Obsahuje 2 fotografie, rozsah čistého textu je cca 15 stran.