"1. Americký postoj k režimům v Latinské Americe
Ačkoliv USA prostřednictvím Marshallova plánu z roku 1947 a Severoatlantické aliance, která vznikla o dva roky později, vytrvale bojovaly proti rozpínání komunismu v Evropě a dokonce i v Asii, jejich postoj vůči jiným částem světa tak jednoznačný nebyl. (Heideking, Mauch 2008: 386-387) To vedlo k vyhrocení situace, ke které došlo v průběhu roku 1962 na ostrově Kuba, který leží pouhých 150 kilometrů od břehů USA.
Po konci druhé světové války se v Latinské Americe prosazovaly pravicové i levicové režimy, čemuž se USA snažily zabránit a tak podporovaly vznik tzv. césaristických režimů (proamerický militární směr). (Polišenský 1979: 566) Tyto režimy nevznikaly na základě vůle občanů, nýbrž bylo podstatné, zda mají podporu armády, podnikatelů, nadnárodních společností a USA. (Pečínka 1998: 15) Ve státech, kde se tyto režimy vznikly, měly USA značný vliv a také přístup ke strategickým surovinám. Lze sem zařadit režim Marcose Peiréze Jiméneze ve Venezuele, Gustava Pinase Perilly v Kolumbii, Carlose Castilla Armase na Guatemale a dále i režimy v Peru a Brazílii. Patří sem i vláda Fulgencia Batisty na Kubě. (Polišenský 1979: 566) Právě tento diktátor se USA za jejich podporu snažil odvděčit, jak jen mohl. Severoamerické společnosti měly na Kubě různé úlevy od daní, ovládaly tamní výrobu a vývoz cukru, těžbu surovin, vývoz tabáku, měly pod kontrolou dopravu a banky. Kuba se tedy stala něčím jako kolonií USA. (Polišenský 1964: 178-179) Kolonií, ve které probíhaly praktiky jako vraždění politických oponentů, věznění opozice, zastrašování a uplácení voličů či zasahování do průběhu voleb. To vše s tichou podporou USA. (Pečínka 1998: 17)
Po skončení války v Koreji poklesl cen surovin a došlo k vážné krizi latinskoamerických režimů, která se projevila i bojem za větší politickou a ekonomickou samostatnost. (Polišenský 1979: 565-566) Právě v té době vzniklo na Kubě Hnutí mládeže století, jehož členem byl i Fidel Castro."

Katedra politologie a evropských studií.