1.

Úvod

2.	Svatý Bruno Kolínský

3.	Řehole sv. Benedikta

3.1	Režim řádu

3.1.1

Odloučení a mlčení

3.1.2

Noví členové

4.	Otcové a bratři

5.	Život v klášteře

5.1	Uspořádání kláštera

6.	Kláštery ve Francii

7.	Kláštery u nás

8.

Závěr

9.	Přílohy – obrazové materiály

9.1

Znak

9.2

Erb

9.3	Půdorys kartouzy ve Valdicích

„Kartuziánský řád neboli kartuziáni představuje katolický mnišský polopoustevnický řád založený svatým Brunem v roce 1084 a potvrzený papežem v roce 1176. Údolí v La Chartreuse nacházející se severně od Grenoblu ve Francii dalo jméno tomuto mnišskému řádu, jehož regule byla sepsána pátým opatem kláštera mezi léty 1122 a 1127. Patrony tohoto řádu se stala Panna Marie a sv. Bruno.
Svatý Bruno Kolínský, také známý pod jménem Bruno Kartuzián, je zakladatelem kartuziánského řádu. Původně působil v remešském opatství, ale ten opustil a po určité době strávené poustevnických životem založil vlastní řád kartuziánů, který je označován jako jeden z nejpřísnějších řádů. Sv. Bruno během svého života založil dvě kartouzy: první v La Chartreuse ve Francii, která představuje první kartouzu vůbec, a později kartouzu La Torre v Itálii. Jelikož kartuziánské motto zní: „Vytvářet mnoho svatých, ale nestavět je na odiv.“, nebyl Bruno hned po své smrti v roce 1101 kanonizován, ale na žádost řádu papeže Lva X. byl roku 1514 přímo zapsán mezi svaté.
Při sestavování pravidel pro kartuziány spojil Bruno některé zásady svatého Benedikta s učením Apoštolských otců a Otců pouště: sv. Antonína, sv. Jeronýma a dalších. Kartuziánský řád se tedy řídí řeholí sv. Benedikta, je však ještě zostřena. Mottem kartuziánské řehole je: „ Stat crux dům volvitur orbis“, v překladu „Kříž stojí, i když se svět kymácí.“
Tento řád je zaměřen na kontemplaci. Cílem kartuziána je stále se soustředit na Boha, ať už při studiu či práci.
Kartuziáni dodržují přísný režim. Kromě noční modlitby a brzké ranní modlitby se řídí přísnými pravidly ve stravování. Stravu dostávají dvakrát denně, v zimním období většinou pouze jedenkrát. V období půstu vynechávají mléčné výrobky. A masa se obecně zdržují zcela. Dožívají se vysokého věku.
Důraz je kladem na život v odloučení a zachování věčného mlčení. K promluvám dochází v neděli a dále při procházkách, které ale nejsou příliš časté. O důležitých událostech jsou kartuziáni informováni přímo, nikoliv skrze televizi či rozhlas. Se svými blízkými se po vstupu do kartouzy nestýkají, ale jejich rodiny a blízcí je mají možnost navštívit jedenkrát či dvakrát do roka, přičemž délka návštěv dohromady nesmí překročit 2-3 dny ročně.
Uchazeči jsou přijímání velmi obezřetně. Než se rozhodne o jejich vstupu do kláštera, musí po přijetí pozvání strávit několik dní v klášterním domě, aby se seznámili s životem v kartouze. V případě kladného rozhodnutí se stává uchazeč na tři měsíce postulantem, poté většinou na dva roky novicem. Důležité je posléze skládat sliby, které se týkají věrnosti, stálosti a změny mravů. Nestává se, že by se následně někdo rozhodl z řádu vystoupit.

V řádu působí otcové a bratři. Zatímco otci se hlavně věnují studiu liturgií a tráví více času v kostele, bratři mají jako náplň zejména práci (práce je jim modlitbou), kterou jim podle schopností určuje prokurátor, a samostudium v celách. V řádu se setkáváme s označením konvrš, které označuje bratra s úplnými sliby. Vedle toho se můžeme setkat také s donáty, kteří věčné sliby neskládají a v kartouze žijí dočasně či trvale. Vzácně v klášteře žije familiár, který nosí civilní šaty a neskládá sliby. Ostatní kartuziáni nosí bílé hábity s kapucí. Podle svých postavení se jednotliví kartuziáni liší malými odchylkami od standardní podoby oděvu.
Kartuziáni žijí ve svých celách, které jsou chodbou propojeny a seskupeny kolem dvora. Poustevny kartuziánů mohou být dvoupodlažní, přičemž bývají vyráběny většinou ze dřeva či kamene.“

Práce obsahuje obrázky. Čistý text práce dosahuje cca 3 stran.