0.

Úvod

1.	Historie pojmu kázeň a školní kázeň

2.	Etická výchova (výchova k prosociálnosti)

3.	Historická a sociální podmíněnost kázně

3.1.	Prvobytněpospolná společnost

3.2.	Antická společnost

3.3.	Feudální společnost

3.4.	Kapitalistická společnost

3.5.	Demokratická společnost

4.	Kázeň v dílech

4.1.	O. Kádnera

4.2.	J. A. Komenského

4.3.	J. J. Rousseaua

4.4.	J. F. Herbarta

5.

Závěr

"2. HISTORICKÁ A SOCIÁLNÍ PODMÍNĚNOST KÁZNĚ

„Různé kultury a civilizace různě odlišně normalizují jednotlivé vztahy a oblasti života (podřízenosti a nadřazenosti, náboženství, dělby práce, rytmus pracovních činností, sexuální a
příbuzenské vztahy, způsob stolování atd.), ale shodují se v požadavku na přísném dodržování stanovených norem. Poslušnost je chápána jako základní prostředek existence; poslušný člověk respektuje a plní normy, uznává autoritu nadřízeného, výše postaveného, je vždy uctivý, pokorný, oddaný, vděčný.“ (13).
„Už v primitivních společnostech je člověk vázán normami, které v dané sociální skupině a situaci regulují jeho chování, a právě tak je seznamován se sankcemi, které vyplývají z neuposlechnutí norem“ (14).

„V antice je jejím základním pojmem, kromě pojmu dobro a blaženost, ctnost ( areté, od aristos - to nejlepší, čeho je člověk schopen), pokora a poslušnost. K výchově ctnostného člověka bylo v antice zaměřeno celé vzdělání; kdo o ni neusiloval, neměl šanci v
intelektuálním ani veřejném životě. Ctnost je celkové zaměření člověka k dobru, pozitivní rys
charakteru, dobré bytí člověka jak v rovině osobní, tak i společenské. V antice si cenili čtyř základních (kardinálních) ctností: rozumnosti, schopnosti řídit se rozumem, statečnosti, s niž člověk žil svobodně beze strachu a přes všechny překážky usiloval o dobro, zbožnosti, jež znamenala vytvořený celostný pohled na svět a rozhodnutí brát život se vší vážností, spravedlnosti, upravující vyvážené vztahy ve společnosti a v lidských vztazích.“ (15)
Rotterová líčí (16): „Platón chápal ctnost jako život podle nejvyšší ideje dobra, Aristoteles podstatu ctnosti viděl v rozumném životě a uspořádaném daném životě společenském, kde člověk jako bytost společenská nachází své naplnění a štěstí. Pro stoiky ctnost spočívala v souznění lidského života s přirozeným řádem a během; kladli důraz na význam vnitřní svobody od vášní (pathé). Aby člověk nalezl vnitřní klid a vyrovnanost, musí získat tuto svobodu (apatheia). Je to ctnost, která umožňuje být nad věcí a nevpustit negativní do oblasti prožívání.“„Seneca (asi r.3-65) i Marcus Aurelius Antonius (r.121 - 180) jako nejvýznamnější představitelé pozdní stoy založili své etické učení na soběstačnosti (autarakeia) a nenáruživosti (apatheia). Ctnost, moudrost a svoboda spočívá v tom, že člověk nechce nic co není v jeho moci, na ničem nelpí a je ke všemu lhostejný. Jen tím dosahuje trvalého klidu duše ( ataraxia).“ (17)
„Při poškození veřejného majetku musí např.viník škodu uhradit, není-li toho schopen, je mu zabaven a prodán jeho majetek a získanou sumou se uhradí škoda. Smrtí je trestán každý, kdo vyvede otroka, který mu nepatřil, za brány města nebo doma ukrýval uprchlého otroka. Otrokovi, který neposlouchal, bylo uříznuto ucho. Muž a otec byl „rozeným otrokářem nad všemi členy své rodiny“, všichni mu byli povinni neomezenou poslušností; i ženu svou získal koupí a mohl ji zase prodat jako své děti do otroctví“ (18).
„Slepá poslušnost, otužování proti všemu strádání a válečná zdatnost jsou zde základními požadavky státu vůči občanům. Celá Sparta byla školou „poslušnosti a rozkazů“, naprostá poslušnost je zde součástí bojové připravenosti.“ (19)."

Poznámky pod čarou jsou součástí textu.
Tato práce je kompilačního charakteru. Čerpá ze zdrojů uvedených v použité literatuře.