1.	Život, vliv

2.	Existenciální filosofie, dialektická filosofie

3.	Existencialismus

4.	Fáze života – estetická, etická a filosofická

5.	Syntéza víry a vědění?

6.	Pojetí víry

7.	Bázeň a chvění

8.	Paradox víry – náboženství mimo etiku

9.	Rytíř víry a osobní ctnost

10.	Kierkegaard z dnešního pohledu

“Zajímala ho také otázka teleologické suspenzace etiky. To znamená: Mohou vznikat situace, v níž etické přestává mít platnost a kde musí být přiloženo vyšší měřítko? Etika je věc obecná, jedinec se prohřešuje, jakmile se chce proti obecnu jako jedinec uplatnit a s obecnem se může smířit, jen když je uzná. Tuto myšlenku převedl na Abrahámův příběh, v němž nábožensky jednající člověk přesahuje jakékoli etické normy. Je zvláštním případem vymykající se obecnu. Dochází tak k paradoxu víry, neboť volba jedince tady znamená více než obecně platné příkazy. Jedinec má absolutní vztah k absolutnu.
Abrahám totiž založil náboženskou víru mimo etiku. „Buď se ho proto vzdáme, nebo se musíme naučit pociťovat hrůzu nad ohromným paradoxem, v němž jeho život záleží“ říká sám Kierkegaard. Abrahám neobětuje svého syna ve prospěch všeobecna, tedy něčeho před lidmi ospravedlnitelného, ale vzdává se ho pro jedinečný vztah k Bohu. To, co učiní, zůstane navždy nepochopeno okolím, protože jeho poměr k Bohu je ryze osobní, sám Abrahám musí rozhodovat, zda jedná s Bohem. On je zodpovědný za to, zda pochopil Boží úmysl správně. Nikdo mu v tom nemůže pomoci. To je na tom to nejabsurdnější. Zůstane totiž navždy sám. Nedostal žádný obecný příkaz, ale věřil, že Bůh chce, aby Izáka obětoval, a tak konal. Mohl se domnívat, že mu onu povinnost udělil posel boží, ale rozhodnutí, zda to byl právě Boží hlas či ne, ležel opět na jeho bedrech. Kierkegaard proto nazývá Abraháma rytířem víry, opakem tragického hrdiny Agamemnóna. Ten měl situaci podstatně jednoduší, protože měl obětovat svou dceru pro větší jistotu, pro účel, který byl logicky ospravedlnitelný. Na druhé straně Abrahám dochází k nekonečné nejistotě. Nachází se mimo sféru obecna, a proto svůj čin nikdy nemůže obhájit, snad pouze před Bohem.
Tím, že se Abrahám neohlížel na obecnou etiku, vlastně povýšil svou existenci, neboť to učinil nejen kvůli Bohu, ale také kvůli sobě samému. Nestal se velkým mravní ctností, ale ctností osobní. Jednal svobodně, nezávisle na etické rovině problému, jeho počin byl čistě soukromý. Právě to ho učinilo v Kierkegaardových očích výjimečným a ten také začíná tuto myšlenku dále rozvíjet. Jak říká: „Jedinec si svůj poměr k obecnu svým osobním vztahem k absolutnu určuje sám.“ Nesdílí názor, že jedincova existence je nejlehčí věcí na světě vůbec, a že se lidé z toho důvodu mají učit zůstávat v obecnu. Naopak: „Kdo poznal, že existovat jako jedinec je to nejhroznější, co se vůbec může stát, může bez obav prohlásit, že to je největší věcí vůbec.“
Další otázkou je měl-li by být Abrahám vnímán jako potencionální vrah. Pokud ho chápeme v dimenzích jeho víry, tak by bylo jeho označení za vraha nepřípustné. Ale kdo má takovou víru, jako měl on? Kierkegaard mimo jiné říká: „Víru si nepředstavuji jako něco nepatrného, právě naopak, je věcí nejvyšší. Abrahám se dostal skutečně dále a došel k víře, čímž nemíní všechny falešné představy o víře jako o ubohé, vlažné pohodlnosti, jež nemá naspěch, či jako o vlažné naději, myslící člověk neví, co se může stát, zbývá třeba ještě nějaká možnost.“ Dočteme se, že Kierkegaard dovedl víru popsat, ale provést ji neuměl. Hledal nějakého rytíře víry, aby se ji od něho mohl naučit. Víra je prý něco daleko vyššího, protože ji předchází rezignace."