1.

Úvod

2.	Od Řecka po dnešek

3.	Dualita práva přirozeného a pozitivního v živém právu

4.

Závěr

"Od Řecka po (pro) dnešek

Sám pojem v jeho latinské podobě uvedl ze stoické filozofie do římské literatury M.T. Cicero – pod názvem „ius naturale“. Jeho pojetí vlastně ztotožnilo „ius gentium“ s právem přirozeným, které je společné všem lidem . Sám název ius gentium pro jednu ze tří mas římského práva vznikl v římské literatuře klasické jurisprudence až později. Většina právnických autorů však ius gentium a jus naturale odděluje, hodnotí právo přirozené jako řád vyšší, takže např. o instituci otroctví se učí, že je vlastní pouze právu národů, zatímco ius naturale považuje všechny lidi za svobodné a rovné. Ulpianovo učení, zahrnující do ius naturale i jakési „právo zvířat“, bylo převzato Justiniánem a postaveno přímo do čela jeho Učebnice práva (Institutiones seu Elementa I, 2 pr) . Zdá se učení Ulpianovo svérázné? A co dnešní enviromentální právo? Nejen zvířena, ale příroda sama jakoby se stávala sui generis subjektem práva! Ostatně pokusy přiznat „základní zvířecí práva“ a změnit právní postavení zvířat jako věcí, jsou čas od času činěny i u nás.
V přirozenoprávních filozofických teoriích se za zdroj práva považuje příroda, bůh nebo rozum. Římané položili základy moderní analytické jurisprudence – právní teorie, která soustřeďuje pozornost na analýzu pozitivního práva, na formulaci jeho pojmů a kategorií. Přínos Římanů k právně filozofickému myšlení je však skromný. I díla jejich největších myslitelů (cit. Cicera, Seneky, Marka Aurelia) mají eklektický charakter – je na nich zřejmá závislost na řeckých vzorech , jak již bylo výše naznačeno. U Řeků najdeme jen málo poučení o systému, struktuře pozitivního práva, ale za to není téměř jediná otázka právní filozofie, která by v řeckém myšlení nebyla rozpracována či alespoň dotčena. Příčinu této filozofické dispozice lze patrně hledat ve společenských rozporech a konfliktech, které vedly k častým změnám politické formy, ke střídání vlád. Ty se stávaly stimuly k úvahám, spekulacím o formách státu a o vztazích vyšší spravedlnosti k pozitivnímu právu. Nikoliv bezvýznamnou měrou také přispěl i smysl Řeků pro tragično a lidský konflikt, zřejmý v řeckém dramatu a poezii.
V souvislosti se zmiňovaným Cicerem uvedení stoikové patří až do třetího stádia vývoje právní a politické filozofie – období, které je charakterizováno krizí politického a právního myšlení v období helénismu . Nicméně z hlediska vývoje právní filozofie je právě toto stádium spolu se druhým (sofisté, Sókratés, Platón, Aristotelés) významné.
Pro sofisty je přirozené právo v podstatě právo silné individuality. Stát a právo nejsou výtvorem božím, ani přírody, jsou lidským vynálezem. Podle pozdějších sofistů je účelem státu a zákona v podstatě sjednat, a to proti přírodě, převahu slabých nad silnými. Ale silný člověk je neuznává, jeho jediným zákonem je přirozenost, příroda, uspokojení jeho pudů a žádostí. Na jedné straně stojí zákon přírody (silnějšího jedince), činící si nárok na absolutní platnost, na straně druhé zákon davu a slabochů (lidský zákon), odchylující se od hlasu přírody a snažící se vyrovnat přirozenou nerovnost mezi slabostí a zdatností. To, nač se dav s pohrdáním dívá jako na zločin, není než projevem zákona daného přírodou mocnějšímu. Že by produkt demokratizovaných a bohatstvím oplývajících aténských společenských poměrů po vítězných válkách nad Peršany? Jako by bylo slyšet současné mudrlanty novoliberální ideologie, u kterých se ani nechce věřit, že by o existenci nějakého sofisty cokoliv četli. Téměř každodenní legislativní útoky na elementární společenskou soudržnost sociálního státu, jako imanentního sociálněpolitického výsledku druhé světové války ve prospěch schopnějších jedinců proti „pohodlné neaktivní rovnostářské mase“, se tváří jako přirozenoprávní přístup (k tomu se přidává i nadpozitivní rozhodovací praxe Ústavního soudu v individuálních stížnostech proti věci veřejné – tedy republice, zejména pak, mají-li být placeny daně dle práva veřejného). V tomto světle se zdá, že novoliberalismus již nepotřebuje právní pozitivismus 19. století pro dosažení stejných cílů…"