Seminární práce spadající do tématu antického náboženství a pojednávající o vývoji kněžské instituce. Z počátku vykonávali kazatelské funkce i laici, ale i přesto se jednalo osoby, které měli nějakou společenskou pozici - hlava rodiny, stařešina rodu či vesnice. Ať už ve starém Řecku či Římě, náboženství bylo nějakým způsobem oragnizováno - oběti bohům, slavnosti - ovšem mimo tyto organizace pak stáli svatyně a kláštery vymykající se oblasti vlivu měst a obcí. Ovšem již tehdy museli mít jedinci, kteří se chtěli stát pomocníkem některého z bohů, určité předpoklady, např. rodinné zázemí.

Úryvek ze textu:
Antické náboženství neznalo svěcení kněžstva ani semináře a teologické fakulty. Aby se někdo mohl stát knězem, nepotřeboval žádné vysvědčení ani nemusel způsobovat jinou způsobilost. Často mu k tomu stačily jen dobré fyzické předpoklady. Vyžadovalo s, aby neměl žádnou tělesnou vadu – což je konečně podmínkou kněze dodnes, musel mít zvučný hlas a důstojné chování a nebyl zanedbatelný ani jeho vnější vzhled. Někdy vyžadoval původ z určité rodiny nebo rodu, jehož příslušnicí od nepanšti zastávali kněžský úřad. V Athenách vlivem tradice pocházeli kněží často ze starých aristokratických rodů. Podobně byli vybírány mladé dívky, arhéfory, které trávily rok ve službě Athénině na Akropoli, z z nejpřednějších athénských rodin. Jindy bylo podmínkou, aby příslušný chlapec nebo dívka, kteří byli určeni jako pomocníci nějakého boha, měli ještě naživu oba rodiče, tzn. Aby nebyli rituálně poskvrněni smutkem. To byla častá podmínka v Řecku, kde se nazývali anfithaleis, stejně jako Římě, kde příslušný termín zní patrimi et matrimi. V Římě kromě toho musili někdy pocházet z manželství, jež bylo uzavřeno tzv. konfarreací, což byl nejvznešenější obřad sňatku.

Zajímavá práce přibližující náboženský život v Antice. Dobrá stylistická úprava, ale chybí grafické rozdělení textu a použitá literatura.