1.

Úvod

2.	Anarchismus

3.	Individualistický anarchismus

3.1	Max Stirner

3.2	Libertariánství

4.	Kolektivistický anarchismus

4.1	Michail Bakunin

5.	Komparativní část

5.1	Filosofická východiska

5.2	Cesty k anarchii

5.3

Ekonomika

5.3.1

Anarchokomunismus versus anarchokapitalismus

6.

Závěr

"III. Komparativní část
Jak je patrné z výše uvedeného textu, přestože stojí anarchoindividualismus a kolektivismus na stejných základech; tedy nenávisti ke státu a autoritám, během vývoje se od sebe tyto dva směry vzdálily, jak jen to je možné. Nejrozšířenější proud je dnes kolektivismus a mezi „ikony“ anarchistického hnutí patří právě například Michail Bakunin. Dnešní anarchistické hnutí v České republice má výhradně sociální charakter a individualistický anarchismus (tedy zvláště anarchokapitalismus) naprosto odmítá. Tuto podobu anarchismu zná i laická veřejnost, anarchisti jsou často zjednodušeně chápáni jako odpůrci státu, globalizace a hlavně kapitalismu. Výraz anarchokapitalismus tak v dnešním kontextu zní jako oxymorón. Přesto spolu tyto dva směry souvisí, nejen z důvodů zmíněného odporu k autoritám, ale i z historického hlediska. V čem se tedy shodují a v čem liší?

3.1. Filosofická východiska
Základní rozdíl je již ve zmíněných filosofických východiscích, z nichž plynou veškeré rozdíly.
Anarchoindividualismus je výsledkem dovedení klasického liberálního učení do extrému. Individualisté stejně jako liberálové uznávají primárně význam svobody jedince, který se nemá podřizovat společnosti. Svobodný jednotlivec je kladen na piedestal, ne rovnost či solidarita. Z toho pak vyplývá odpor ke státu. Má-li být jedinec skutečně svobodný, nemůže být omezován žádnou vnější autoritou. Stát takovou autoritou bezesporu je, a proto je potřeba ho odstranit. Ne omezit, jak říkají liberálové. V tom, jak již bylo zmíněno, je největší rozdíl mezi těmito dvěma směry. (Heywood 2005: 198- 199)
Oproti tomu anarchokolektivismus má kořeny v socialismu. (Heywood c.d.: 194) Kolektivisté zdůrazňují oproti individuální svobodě solidaritu. Jak napsal Bakunin: „Zákon společenské solidarity je první lidský zákon; svoboda je zákon druhý.“ (Bakunin 1995: III) V první polovině devatenáctého století, v době revolučních hnutí, byl v protikladu s buržoazním egoismem moderní anti-individualismus. (Faber 2006: 13) Je to doba, kdy se socialistické teorie navzájem ovlivňují se sílícím komunismem a anarchismem. Kolektivismus je veden ideálem spravedlnosti a rovnosti, snahou socialismu je podřídit individua společnosti, obecné dobro má zvítězit nad individuálním zájmem. Stejně jako v případě individualismu a liberalismu se anarchokolektivismus od socialismu a komunismu liší v chápání státu.

3.2 Cesty k anarchii
Hlavním problémem, který znemožňuje nástup anarchie, je samotný charakter anarchistické filosofie. Anarchismus není apolitický, nýbrž antipolitický. (Heywood 2006: 202) Odpor k veškeré politice logicky znemožňuje obvyklou snahu o uchopení moci, představa o nějaké anarchistické politické straně je tedy zcela nesmyslná . Protože žádná „běžná“ cesta k anarchii neexistuje, museli anarchisté najít jiné formy politické aktivismu.
Cílem kolektivistů je sociální revoluce, která v zájmu vykořisťovaných mas odstraní kapitalismus a stát. Kolektivisté se nezříkají násilí směřovanému proti představitelům státu , to se však netýká všech anarchistů. Někteří naopak násilí odmítají. Syndikalisté spoléhají na odborové svazy a na revoluční vystoupení organizovaného dělnictva. (David 2002: 358)
Individualisté volí metodu mírnější než je sociální revoluce, a to občanskou neposlušnost. Tento pojem zavedl již zmiňovaný americký myslitel Henry David Thoreau ve svém stejnojmenném díle. Kromě polemiky s liberalismem v eseji vysvětloval, že k neplacení daní státu jej vedla nespokojenost s politikou USA. Samotná účast ve volbách nestačí, pokud je občan s činy své vlády nespokojen, má právo se proti ní postavit. Tato Thoureauova myšlenka žila během dějin dál a zformovala se v někdy extrémní, ovšem za určitých podmínek přijatelnou, nenásilnou formu protestu proti politickému jednání. (Carter 2002: text online)"

Seminární práce do politické filosofie.