0.

Úvod

1.	Co je to vlastně komiks?

1.1.	Definice komiksu

1.2.	Pojmy související s komiksem

2.	Historie komiksu

2.1.	Prehistorie komiksu

2.2.	Komiksové začátky

2.3.	Komiks první poloviny 20. století

2.4.	Komiks druhé poloviny 20. století

2.5.	Vývoj českého komiksu

3.	Možnosti využití komiksu ve výuce

3.1.	Využití komiksů

3.2.	Komiksové výukové materiály určené k výuce Výchovy k občanství

4.	Vytvoření vlastního výukového komiksu

4.1.	Scénář komiksu na téma Právo nás občanů

4.2.	Vlastní výukový materiál

4.3.	Evaluace výuky pomocí vlastního výukového materiálu a její zhodnocení

4.4.	Vytvoření dalšího výukového materiálu

"2. Pojmy související s komiksem
Scott McCloud jako první pojem důležitý pro komiks uvádí ikon,
což je "jakékoliv zobrazení, které má zobrazovat místo, věc nebo myšlenku" . Ikonem tedy označuje něco jako symbol. Všechno v komiksu je označeno těmito ikony. Řeč, osoby, zvířata, prostředí. Nejlépe se to McCloudovi vysvětluje na obrazu René Magritta nazvaném Zrada obrazu, na kterém je namalovaná dýmka,
ale je pod ní francouzsky napsáno Çeci n'est pas un pipe/Toto není dýmka. McCloud to vysvětluje tím, že to opravdu není dýmka - je to obraz dýmky. Ikony rozděluje
na obrazové a neobrazové. Neobrazové ikony mají vždy, i když je změněno jejich ztvárnění, pevný význam, jsou jimi například písmena nebo číslice. Obrazové ikony jsou oproti tomu významově proměnné podle jejich odstupu od reality. Slova
jako taková pak McCloud pokládá za zcela abstraktní ikony, což znamená,
že si pod nimi každý představí něco jiného. Obrazové ikony jsou pro celkový příběh důležité, vzhledem k jejich univerzálnímu použití. Proto mohou být komiksy beze slov, jejich příběh lze vysledovat pouze podle ikon zobrazujících příběh. Tyto ikony jsou tedy univerzální – to znamená pro každého pochopitelné. Proto je ikonické zobrazení vhodné pro komiks, který potřebuje něco vysvětlit, tedy i pro komiks výukový (jejich univerzálnost lze vypozorovat na jejich čím dál častějším použití v komerční sféře – například u návodů).
Dalším aspektem je styl kresby a její vliv na vnímání příběhu. Vlastně je lepší použít – vlivu změny realistické kresby k abstraktní kresbě. Abstraktní kresba je pro komiks typická, využívá se tzv. karikování. Jelikož na karikaturu reaguje člověk stejně, ne-li víc než na realistický obraz. „Karikatura není jen metoda kreslení, je to způsob náhledu na svět! Schopnost zaostřovat naši myšlenku je podle mě pro zvláštní působivost karikatury zásadní. Jak v komiksu, tak v kreslení všeobecně.“ Pro karikaturu je také, podle McClouda, typické, že ji vnímáme většinou jako svou vlastní osobu, realistickou kresbu nebo fotografii vidíme jako tvář někoho jiného. Toto ztotožnění se s karikaturou lze označit jako tzv. nevizuální sebeuvědomění. To se projeví nejen při promítnutí naší osoby do postavy v komiksu, ale například také při řízení auta (kdy se ztotožníme s celým strojem, stáváme se autem), nebo také naše neustávající povědomí o naší tváři či celém tělu. Toto lze také označit jako „vědomí obecného rozmístění rysů.“ Důležitým rysem u karikatury je také snížení významu vnějškového vzhledu a posílení myšlenky nebo formy. Z toho vyplývá, že pomocí realismu může výtvarník zobrazovat svět vnějška a díky karikatuře zas svět uvnitř. Toto je důležité pro výukový komiks, který by měl využít toto nevizuální sebeuvědomění a tím čtenářovo lepší vnímání děje a vysvětlované problematiky.
Z výše uvedených pravidel o karikatuře vyplývají možnosti, jak s ní pracovat v komiksu. Pokud je karikatura použita v celém díle, je vytvořený svět živější, veškeré detaily mají svou vlastní totožnost. Pokud je požadováno zachycení komplexnosti světa, je vhodnější použít realismus. „Při kreslení tváře postavy téměř všichni komiksoví výtvarníci používají karikující prvky aspoň do malé míry…dokonce i ti realističtější autoři dobrodružných příběhů… …mají
do fotorealismu docela daleko! Vypravěči ze všech uměleckých médií dobře vědí,
že spolehlivým indikátorem toho, do jaké míry si získají zájem publika… …je to, nakolik se příjemce dokáže identifikovat s postavami.“ Tedy postavy jsou většinou karikované, ale pozadí být nemusí. Pro tvůrce není nutné, aby se čtenáři ztotožňovali s pozadím.
Nesoulad mezi realismem pozadí a karikovanými postavami je nejvíce typický pro belgickou školu tzv. čisté linky (např. Tintin od Hergého). V Evropě
je tento princip užit nejen v Belgii, ale i ve Francii u Asterixe (Uderzo) a používá
ho také autor Jacques Tardi (např. C'était la guerre des tranchées). V Americe
je tento styl užíván méně než v Evropě, příkladem amerických tvůrců je Jaime Hernandez (Love and Rockets). „Naopak v Japonsku se tento maskovací efekt stal
po nějakou dobu v podstatě celonárodním stylem!“ V Japonsku došel tento efekt ještě rozvinutí, zpředmětňující schopnost realismu v komiksu využívají autoři k zdůraznění jinakosti jiných postav, anebo pokud chce autor, aby čtenář onu věc, která je zprvu karikovaná, čtenáři zpředmětnil a určí ji, díky realistické kresbě,
jako hmotnou a komplexní.
Realistická kresba se ikonicky neabstrahuje pouze na karikaturu, ale také
na slova, ta se dají označit za nejvíce abstraktní obraz světa. Od reality se dá tedy posunout ikonickou abstrakcí ke slovům, která jsou stále obsažná, anebo neikonickou abstrakcí, která se nedrží podobnosti ani významu a kterou McCloud nazývá obrazovou rovinou. Díky tomuto rozdělení McCloud předkládá oblast, která
je vymezena „třemi vrcholy – „realitou“, jazykem a obrazovou rovinou. Oblast znázorňuje celkový obrazový slovník komiksu (ale i každého vizuálního umění). Většina komiksů se nachází poblíž dna oblasti, tedy na území ikonické abstrakce, kde každá čárka má nějaký význam. Poblíž, ale ne až dole! Vždyť
i ta nejpřímočařejší karikatura má jednou dvě linky, které jsou „bez významu“! Pokud do schématu včleníme jazyk a další ikony, můžeme začít s vytvářením komplexní mapy… … světa známého jako KOMIKS!“ (viz obrázek níže)"

Práce obsahuje tabulky. Čistý text je v rozsahu cca 36 stran. Chybí přiložení vlastního výukového materiálu ve formě komiksu.