1.	Parlamentní a prezidentský systém vlády

1.1.	Vztah zákonné a výkonné moci

1.2.	Znaky parlamentního systému

1.2.1.

Parlamentní systém

1.3.	Znaky prezidentského systému

2.

Francie

2.1.

Úvod

2.2.	Nejsilnější strany v prvních poválečných volbách

2.3.	Charakteristické znaky poloprezidentského systému

2.4.

Volby

2.5.

Prezident

2.6.	Francie – 5. republika

2.7.	Referenda Charlese de Gaulleho

2.8.	Národní shromáždění

2.9.	Volby (2002)

2.10.

Senát

3.	Velká Británie

3.1.

Úvod

3.2.	Britská politika

3.3.

Instituce

3.4.

Monarcha

3.5.

Parlament

3.5.1.

Dolní komora

3.5.2.

Horní komora a pravomoci

3.6.	Nejsilnější strana

3.7.

Skotsko

3.8.	Severní Irsko

4.

USA

4.1.

Úvod

4.2.

Zásady

4.3.	1776 – 1787 – tzv. „Doba kompromisů“

4.4.	Shromáždění ve Philadelphii

4.5.

Virginia

4.6.	New Jersey

4.7.	7/1787 – tzv. Velký kompromis

4.8.	Volba prezidenta

4.9.	Hlavní charakteristiky celého uspořádání

4.10.

Volba prezidenta

5.

Itálie

5.1.	Historický vývoj

5.2.	Republikánský parlamentarismus

5.3.	Referendum

5.4.	Politické strany

5.5.

Prezident

5.5.1.

Pravomoci

"Volby
V roce 1985 byla obava, aby postavení prezidenta nebylo příliš silné. (Silný prezident je tehdy, pokud je volen přímo lidem, neboť může říct, že jeho moc pochází z lidu). Ch. de Gaulle chtěl přímo volbu, ale poslanci a senátoři s tím nesouhlasili. Vzhledem k tomu, že poslední prezident před de Gaullem byl ale zvolen až ve 13 kole a jeho pozice tak byla velmi slabá, nechtěli ani nepřímou volbu. Vznikl proto kompromis, kdy prezidenta je volen nepřímo tzv. sborem volitelů, kde vedle cca. 1 000 poslanců a senátorů je ještě 79 000 volitelů – zástupců komun, obcí). Prvním prezidentem je zvolen de Gaulle, který v roce 1962 prosadil přímou volbu prezidenta.

Prezident je volen na 7 let, tj. přesahuje volební období dolní sněmovny a vlády. Volba prezidenta je dvoukolová s většinovým systémem (podobně jako u nás u voleb do Senátu. Pokud v prvním kole žádný z kandidátů nezíská nadpoloviční většinu hlasů, je druhé kolo, ve kterém se utkají dva nejsilnější kandidáti). Francie je při prezidentských volbách jeden volební obvod. Prezident je pak chápán jako vůdce národa.

Prezident má dle Ústavy velmi důležité postavení v celém systému. První kapitola Ústavy pojednává o prezidentských pravomocích (prezident je tak v Ústavě na prvním místě), čl. 5 pak vymezuje jeho nejvšeobecnější postavení. Prezident je zárukou nezávislosti, celistvosti a dle čl. 16 pojistkou v případě ohrožení (může vyhlásit výjimečný stav na základě vlastního rozhodnutí (může se ale poradit). Tento článek byl do Ústavy vložen kvůli historické zkušenosti s Německem, kdy nebyl nikdo, kdo by mohl vyhlásit výjimečný stav). V roce 1961 vyhlašuje prezident de Gaulle výjimečný stav kvůli krizi v Alžírsku.

Prezident získává sféry vlastního rozhodování bez kontrasignace vlády
- jmenování premiéra a na jeho návrh jmenování dalších členů vlády
- předsedá vládě
- může rozpustit Národní shromáždění
- řídí diplomacii státu
- má právo předkládat každý návrh zákona na referendum
- jmenuje 3 ústavní soudce z 9 a předsedu Ústavního soudu. (Ústavní soud kontroluje ústavní většinu parlamentu a zda hraje dle pravidel politické hry)

Prezident, který je běžně neutrální, tak ve Francii jmenuje předsedu vlády či může rozpustit Národní shromáždění, je nadřazený vůči vládě i Národnímu shromáždění (může jej rozpustit). Prezident je tak v jakési monarchistické pozici a může (ale i nemusí) být dominantním hráčem.

Roku 1981 byl zvolen prezidentem levicový F. Mitterrand, většinu v Národním shromáždění však měly pravicové strany. Proti prezidentovi tak stála opačně orientovaná pravicová vláda. Roku 1981 prezident rozpouští Národní shromáždění (dle Ústavy jej nemůže rozpustit do 1 roku po jeho zvolení a tato podmínka byla splněna). Ve volbách do Národního shromáždění v roce 1981 vyhrály levicové strany (je to logické, neboť F. Mitterrand byl zvolen v přímých volbách a politická orientace obyvatel se nemění tak rychle). Prezidentova strana tak získala většinu i v parlamentních volbách a vzniká tak souběh. Prezident je v tomto období dominantní, nominuje premiéra, ministry a řídí zasedání vlády. Jedná se o propojení jedné strany! Tento stav má prezident zajištěn až do roku 1986 (volby do NS jsou po pěti letech) – vláda levicové vlády.

V roce 1986 je však zvoleno pravicové Národní shromáždění a hrozí, že bude omezovat prezidenta ve vládě. Prezident ale nemůže rozpustit nově zvolené národní shromáždění a musí respektovat opačnou pravicovou většinu na které vzniká i pravicová vláda. Prezident tak v tomto období (1986 – 1988) přichází do jiné pozice – období soužití (parlamentní fáze), kde dominantní je pravicová vláda."

Práce obsahuje několik tabulek a schémat, rozsah čistého textu je cca 21,5 stran. Klíčové pojmy jsou tučně zvýrazněny.