Úvod.

1.	Management konfliktů

1.1.	Peacekeeping

1.1.1.

Mírové mise 1. generace

1.1.2.

Mírové mise 2. generace

1.1.3.

Mírové mise 3. generace . Operace podporující mír

1.2.	Prevence vypuknutí násilí

1.3.	Peaceenforcement

1.4.	Peacemaking

1.5.	Poválečný peacebuilding

2.	Vývoj konfliktu na Západní Sahaře

2.1.	Západní Sahara

2.2.	Vývoj pozic klíčových aktérů konfliktu před rokem 1974

2.2.1.

.panělsko a OSN

2.2.2.

Maghreb

2.3.	Vypuknutí konfliktu

2.3.1.

Obstrukce Maroka a konec spolupráce s Al.írskem

2.3.2.

Madridská smlouva a její důsledky

2.4.	Průběh ozbrojeného konfliktu

2.4.1.

Vznik Saharské arabské demokratické republiky

2.4.2.

Polisario proti Mauretánii

2.4.3.

Konflikt Polisaria proti Maroku

2.5.	Vyjednávání ve stavu příměří (1992 . 2009

2.5.1.

Jednání o referendu

2.5.2.

První Bakerův plán

2.5.3.

Druhý Bakerův plán

2.5.4.

Hledání nových alternativ

2.6.	Hodnocení aktivit OSN v otázce Západní Sahary

3.	Konflikt na Východním Timoru

3.1.	Období koloniální nadvlády

3.1.1.

Situace před rokem 1974

3.1.2.

Politizace východotimorské společnosti

3.2.	Příprava okupace

3.2.1.

Vnitropolitická situace na Východním Timoru

3.2.2.

Vyhlá.ení nezávislého státu

3.2.3.

Reakce Indonésie

3.2.4.

OSN a ře.ení situace na Východním Timoru do prosince 1975

3.3.

Okupace

3.3.1.

Invaze

3.3.2.

Reakce OSN na invazi

3.3.3.

Legitimace re.imu a jeho charakter

3.3.4.

Reakce mezinárodních aktérů na okupaci

3.3.5.

Sjednocení východotimorského odboje

3.4.	Zviditelnění okupace

3.5.	Směrem k vyře.ení východotimorské dekolonizace

3.5.1.

Autonomie

3.5.2.

Referendum

3.6.	Přechodná správa OSN a nezávislost Východního Timoru

3.7.	Hodnocení působení OSN v otázce dekolonizace Východního Timoru

4.	Komparace postupu OSN v ře.ení konfliktů na Západní Sahaře a Vých. Timoru

4.1.	Zájem a aktivita OSN směrem k Západní Sahaře a Východnímu Timoru od 70. let po současnost

4.1.1.

Koloniální éra

4.1.2.

Invaze a okupace

4.1.3.

Aktivita OSN po nástupu Kofiho Annana

4.2.	Účinnost opatření OSN

4.2.1.

Opatření podle kapitoly VI Charty OSN

4.2.2.

Opatření podle kapitoly VII Charty OSN

4.2.3.

Mise OSN

4.3.	Důsledky váhání OSN

4.4.	Západní Sahara a Východní Timor v celkové komparativní perspektivě

Závěr
Prameny a literatura

„1. Management konfliktů

V této kapitole se zaměříme na definování a charakteristiku pojmů, které se nejčastěji používají v souvislosti se zásahy OSN při řešení konfliktů. Předejdeme tak nesprávnému pochopení termínů a vyhneme se dezorientaci v dalších kapitolách této práce. Zároveň nastíníme i stručný vývoj konceptu peacekeepingových misí, jelikož konflikty na Západní Sahaře a Východním Timoru trvaly (popřípadě trvají) od 60., respektive 70. let 20. století, tedy od doby, kdy se peacekeeping teprve začal etablovat. Bez popisu vývoje této platformy by tedy pochopení managementu konfliktu ze strany OSN bylo neúplné.
Organizace spojených národů po svém vzniku navazovala na meziválečnou Společnost národů mimo jiné konceptem kolektivní bezpečnosti. Kolektivní bezpečnost vychází z myšlenky, že členové určité skupiny států se vyvarují použití síly ve vzájemných vztazích a zaváží se k obraně kteréhokoliv z nich, který by byl napaden vnějšími silami,. (Eichler 2006: 10) a zahrnuje .jednoznačnou identifikaci agresora a jeho potrestání kolektivní akcí.. (Waisová 2005: 133) Tento koncept se ale v průběhu 50. a 60. let 20. století postupně reformoval a vyvinul se v tzv. peacekeeping.

1.1. Peacekeeping

Peacekeeping může být definován jako .rozmístění ozbrojených sil, jejich. cílem je řešení konfliktu, prevence vypuknutí násilí a postkonfliktní rekonstrukce. Podléhá souhlasu dotčených států a nevyžaduje určení agresora.. (Waisová 2005: 166) Pod pojem peacekeeping tedy spadají prakticky všechny akce, které mají co do činění s mírovými misemi OSN (preventivní akce, peacemaking, peaceenforcement, peacebuilding). S v.eobecnou platností této definice ale mů.eme polemizovat u. z toho důvodu, že charakter peacekeepingových misí se v průběhu let rozrůstá o nové aspekty a oblasti působnosti. První mírové iniciativy se objevily ji. ve 40. letech minulého století, prvotní formulace principů mírových misí pochází z 50. a 60. let. Obvykle je v literatuře uváděna klasifikace peacekeepingových misí podle jejich vývoje na tzv. mise 1., 2. a 3. generace, a z tohoto rozdělení nyní budeme vycházet.

1.1.1. Mírové mise 1. generace

Tzv. .tradiční peacekeeping. se zakládal na třech hlavních principech souhlas států v konfliktu, nepoužití síly (respektive její použití pouze v sebeobraně) a nestrannost mise (multinacionalita). Objevuje se v období po vyhlášení příměří mezi stranami sporu, ale zároveň je.tě před jejich politickým vyrovnáním. Základem pro jednání mírových misí 1. generace je kapitola VI Charty OSN2. Hlavními prostředky, používanými pro tyto operace, byl monitoring dodržování podmínek příměří, pozorování, vyšetřování a mediace, která měla pomoci dojít k politické dohodě a k míru mezi stranami v konfliktu. Hlavním předpokladem pro pou.ití tohoto typu mírové mise je například fakt, že konflikt se odehrává mezi dvěma a více státy, je. jsou hierarchicky organizované a protagonisté si přejí ukončit konfrontaci. (Bellamy et al. 2004: 97).
Problémů tohoto konceptu je hned několik. Jak se ukázalo v praxi, minimální vyzbrojení vojenských jednotek znamenalo jejich neschopnost bránit se a způsobilo velké ztráty na životech vojáků. Zároveň se v průběhu několika desetiletí měnil charakter konfliktů, které se přestaly odehrávat mezi dvěma nebo více státy jako hlavními aktéry. Proto byla tato platforma začátkem 90. Let nahrazena novou koncepcí peacekeepingu.

2 Pro popis charakteru kapitoly VI Charty OSN, nazvané .Mírové řešení sporů., je klíčový článek 33: .Strany sporu, jen. by mohl ohrozit mezinárodní mír a bezpečnost, by měly vždy nejprve hledat řešení pomocí vyjednávání, vyšetřování, mediace, smíření, arbitráž, soudní rozhodnutí; uchýlit se k regionálním agenturám.nebo dalším mírovým prostředkům podle vlastního výběru. Rada bezpečnosti může pomoci v řešení sporu poskytnutím mediace a dalších služeb a má právo vydávat doporučení a námitky k řešení konfliktu. (Charta OSN)

1.1.2. Mírové mise 2. generace

Rozvoj nového typu operací je spojen s Agendou pro mír tehdejšího generálního tajemníka OSN Butruse Butruse-Ghálího3. Ta označuje peacekeeping za nástroj kolektivní lidské bezpečnosti. Mise rozšířeného peacekeepingu se mimo jiné označují jakož operace podle kapitoly VI 1/2., jelikož .svým charakterem překračují kapitolu VI Charty OSN a zároveň nenaplňují podmínky kapitoly VII.. (Waisová 2005: 137)
V rámci této platformy ji. není zapotřebí konsenzu soupeřících stran, prohlubuje se zaměření mise (její. součástí jsou nově i civilní policejní síly) a zapojení humanitární komunity; charakteristické jsou i často se měnící mandáty mise. Operace mají být multilaterální, multidimenzionální a multikulturní. Hlavním záměrem rozšíření mandátu peacekeepingových misí byla především ochrana a zaručení bezpečného prostředí pro civilní obyvatelstvo, odzbrojení stran konfliktu, organizace svobodných voleb, doručení humanitární pomoci a rekonstrukce státu i společnosti. Rozšířený peacekeeping může být chápán jako pokus aplikovat principy tradičního peacekeepingu. na post-vestfálské prostředí5.. (Bellamy et al. 2004: 133)
Na začátku 90. let, tedy při prvních aplikacích rozšířeného peacekeepingu v praxi, byly jednotky misí stále častěji napadány6, co. opět způsobovalo velké ztráty na životech mírových pracovníků. Zároveň veřejnost vnímala mise jako neschopné ochránit civilisty. Neúspěch misí přispěl k diskuzi o dal.í fázi ve vývoji peacekeepingu, přičemž jednání se týkala především míry vyzbrojení mírových jednotek, posílení civilní složky peacekeepingového personálu a samotného charakteru a cílů mírových operací…“

Práce ve formátu AdobeAcrobat (*.pdf). Bakalářská práce z Filosofické fakulty Univerzity Hradec Králové.