V úvodu knihy, v kapitole nazvané Rasa a kultura, otevírá Lévi-Strauss dlouhý seznam svých otázek. Začíná zdánlivě jednoduchými dotazy na podstatu obecně užívaného pojmu rasa, vymezuje se vůči primitivním rasistickým teoriím a odkrývá čtenáři první velkou záhadu svého pátrání: Jak je možné, neexistují-li vrozené rasové schopnosti, že civilizace, kterou rozvinul bílý člověk, učinila tak nesmírný pokrok, zatímco civilizace barevných národů zůstaly pozadu, některé na půli cesty, jiné zasaženy zpožděním v řádu tisíců nebo desetitisíců let? Může to souviset s životem lidských kultur? A nakolik jsou lidské rasy, kultury a jejich vývoj na sobě závislé?

U problému kultur zůstává autor i v následujících kapitolách a odhaluje zásadní problém jejich zkoumání. Tím je fakt, že rozmanitost kultur nelze pojímat (tedy ani studovat, popisovat či analyzovat) staticky. Lidské kultury se vyvíjejí, vzájemně se ovlivňují a mění se prostředí ve kterém se jejich vývoj odehrává.
Nahlížení na rozdíly mezi lidstvím, barbarstvím, divošstvím a dalšími obecně užívanými pojmy sociologických kategorií se v lidských kulturách radikálně vyvíjí. Ve starém Řecku bylo barbarské vše, co nebylo řecké. Pro některé jihoamerické kultury dokonce cokoliv, co se odehrává za hranicemi jejich kmenového života, nemůže být ani lidské.
Podle Lévi-Strausse jde o problémy natolik složité, že ani UNESCO se s nimi nedokázalo uspokojivě vypořádat a ve své druhé deklaraci pouze opatrně poznamenává, že to co přesvědčuje obyčejného člověka o existenci ras, je „... svědectví jeho smyslů, když spatří pohromadě Afričana, Evropana, Asijce...“.

Skvěle napsané. Práce obsahuje titulní stranu a seznam použité literatury.