"V následující části textu Štoll dává za příklad poezii a osobnost Stanislava Kostky Neumanna: „Proto musí naši pozornost tím více upoutat postava STANISLAVA KOSTKY NEUMANNA, který tím vším prošel, tím vším se promučil, předěl překročil a tyčí se v nové České socialistické poesii jako její vedoucí zjev.“ Štoll Neumana ve svém díle neustále předkládá za vzor a autoritu, je pro něj vrcholným básníkem, přitakává mu, že navzdory jeho složitému životnímu období, kdy se jako mladý básník držel samoty a žil v ideálech, nakonec dospěl k závěru, že vstup do strany a přijetí komunistických ideálů pro něj budou nejlepší. „St. K. Neumann je naším prvním a největším básníkem socialistickým. Jeho zjev se nám zcela objektivně nabízí v ne jednom směru jako měřítko uměleckých i charakterových hodnot novodobé naší poesie. Skýtá nám, jak ještě uvidíme, řadu zásadních, ideových i estetických kriterií pro spolehlivou orientaci na cestě naší poesie.“ Neumannovo jméno zaznívá neustále v celém referátu, kromě něho jsou zmiňováni jako vzor z českých spisovatelů ještě i Zdeněk Nejedlý nebo Jiří Wolker. Štoll se na Neumannovi snaží demonstrovat, jednak důležitost socialistické poezie, ale i její smysluplnost a kvality. „Jen tak se mohlo stát, že básnické dílo St. K. Neumanna představuje dnes páteř vývoje české poesie za celé poslední půlstoletí. Jako pravý rozený básník nehledal pravdu v metafysické spekulaci, nýbrž v realitě života. Jako realista přistupuje k životní skutečnosti s otevřenými čidly; syn slunce, okouzlený smyslovou krásou přírody, prostých věcí, krásou prostoty pracujícího člověka, od počátku instinktivně poznává, že zájmy pravdy a krásy splývají se zájmy pracujících lidových mas. A tak po překonání tisícerých zmatků, omylů i předsudků dospěl k oné vnitřní jistotě a jednotě, kterou mu mohou závidět nejen jeho generační druhové, ale i básníci mladších pokolení, t.j. k poznání, že pravda je zbraní moderní dělnické třídy a že dělnická třída je zbraní pravdy. Básník se proto úzce a bez výhrad přimyká k rodícímu se socialistickému světu.“
Naprostým opakem jsou pak pro Štolla stoupenci opozičních stran a tendencí, ty jsou ve Štollově referátu líčeni jako bezectní, bez živého lidského citu a osobní statečnosti. Samozřejmostí je svalení viny na ně za špatné výsledky a neúspěchy. „Zde pak začíná v české poesii onen překvapující převratný proces, nad nímž stál udiven takový F. X. Šalda, který pravé příčiny jako filosofický idealista nemohl chápat.“ Nebo ve výroku: „To ovšem také negativně ihned pocítili nepřátelé dělnické třídy, typičtí buržoasní pokrytci, kteří si nejen
v tramvaji, ale i v duchu odsedávají od pracujícího člověka a nemohou prostě tuto třídní aversi zatajit.“ Pro demonstraci Štollových útoků, s cílem pouze hanit, lze pokládat z jeho textu útok na slavného novináře Ferdinanda Peroutku: „Takto pokrytecky moralizoval člověk, který se v téže ‚kritické stati‘ vychloubá tím, že ‚proseděl v baru více hodin než dvě skupiny proletářských básníků dohromady.“ Štoll se zde sice vyhýbá nějaké výrazněji vážné kontroverzi, je však patrné, že jde pouze o snahu vytvořit psychický vliv a hanit konkrétní osobu bez nějakého zřetelného závěru."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ