1.

Úvod

2.	Pojmosloví

2.1.	Lidská práva a svobody

2.2.

Ústava

2.3.	Politické strany

3.	Ústavní vývoj

3.1.	Vrcholný a pozdní středověk (Svatá říše římská)

3.1.1.

Historický vývoj

3.1.2.

Prameny práva

3.2.	Raný novověk (Svatá říše římská národa německého)

3.2.1.

Historický vývoj

3.2.2.

Prameny práva

3.3.	19. století (Německý spolek a Německá říše)

3.3.1.

Historický vývoj

3.3.2.

Prameny práva

3.4.	20. století („Výmarská republika“, „Třetí říše“, SRN a NDR)

3.4.1.

Historický vývoj

3.4.2.

Právní vývoj

4.	Základní zákon Spolkové republiky Německo

4.1.	Okolnosti vzniku ústavy

4.2.	Povaha Základního zákona

4.3.	Členění Základního zákona

4.4.	Lidská práva v Základním zákoně

4.4.1.

Svoboda projevu, slova a tisku

4.4.2.

Svoboda shromažďovací

4.4.3.

Svoboda spolčovací

4.4.4.

Stejný přístup všech občanů k veřejným úřadům

4.4.5.

Právo petiční

4.4.6.

Právo volební

4.4.7.

Lidská důstojnost

4.4.8.

Osobní nedotknutelnost a svoboda

4.4.9.

Svoboda víry, svědomí a vyznání

4.4.10.

Nedotknutelnost listovního tajemství a jiných forem sdělování

4.4.11.

Svoboda volného pohybu

4.4.12.

Nedotknutelnost obydlí

4.4.13.

Zákaz vydání do ciziny

4.4.14.

Zákaz odnětí svému zákonnému soudci

4.4.15.

Právo na soudní ochranu zájmů

4.4.16.

Garance v oblasti trestního procesu

4.4.17.

Právo soukromého vlastnictví

4.4.18.

Právo na svobodný rozvoj lidské osobnosti

4.4.19.

Rovnost a rovnoprávnost

4.4.20.

Právo vytvářet sdružení k ochraně a prosazování pracovních a hospodářských podmínek

4.4.21.

Právo na ochranu manželství, rodiny a dětí

4.4.22.

Svobodná volba povolání

4.4.23.

Zákaz nucené práce

5.	Zákonodárná, výkonná a soudní moc

5.1.	Zákonodárná moc

5.1.1.

Spolkový sněm

5.1.1.1.

Funkce Spolkového sněmu

5.1.1.2.

Ustavení Spolkového sněmu a charakter poslaneckého mandátu

5.1.1.3.

Rozpuštění Spolkového sněmu

5.1.1.4.

Struktura Spolkového sněmu

5.1.2.

Spolková rada

5.2.	Výkonná moc

5.2.1.

Spolkový prezident

5.2.1.1.

Způsob volby, žaloba před Spolkovým ústavním soudem

5.2.1.2.

Právní postavení a pravomoci

5.2.2.

Spolková vláda a kancléř

5.2.2.1.

Ustavení a složení

5.2.2.2.

Konstruktivní vyjádření nedůvěry

5.3.	Soudní moc

5.3.1.

Spolkový ústavní soud

5.3.1.1.

Funkce Ústavního soudu

5.3.1.2.

Ustavení a složení Ústavního soudu

5.4.	Zákonodárství

5.4.1.

Zákonodárná iniciativa

5.4.2.

Projednání a rozhodnutí

5.4.3.

Vyhlášení zákona

5.5.	Bikameralismus

5.5.1.

Původ bikameralismu

5.5.2.

Bikameralismus ve Spolkové republice Německo

6.	Nejsilnější politické strany Spolkové republiky Německo

6.1.

CDU

6.2.

CSU

6.3.

SPD

6.4.

FDP

7.

Závěr

"3. Základní zákon SRN

3.1 Okolnosti vzniku ústavy
V poválečném období nepanovala mezi spojenci jednota v názoru na budoucí zřízení a orientaci Německa. Přestože se totiž USA, Velká Británie i Francie shodovaly v obecných demokratických principech, v jednotlivostech bychom mohli nalézt značné odlišnosti, způsobené jednak rozdílností jejich vlastních politických a právních kultur a také růzností zahraničně politických zájmů.
Z vnitropolitického hlediska byla příprava ústavních základů Německa silně ovlivněna válečnými a předválečnými událostmi. Samotný Základní zákon ve svých jednotlivých ustanoveních negativně reagoval na tzv. Výmarskou ústavu (1919), která právně umožnila Hitlerův příchod k moci. Ústavní úprava politických stran, institut konstruktivního vyjádření nedůvěry, slabé postavení prezidenta a další ustanovení měla přímo vyloučit opakování těch událostí, které se odehrály na počátku třicátých let. Výsledný ústavní řád můžeme proto označit za kompromis značně ovlivněný názory okupačních mocností, který však odpovídal tehdejším zájmům a potřebám Německa.
Proces přijetí Základního zákona probíhal pod kontrolou a s praktickými zásahy spojeneckých mocností. V létě 1948 předaly německým orgánům tři dokumenty se základními směrnicemi pro vypracování západoněmecké ústavy, které obsahovaly:
I. pověření zemských premiérů ke svolání ústavodárného shromáždení
II. pověření zemských premiérů k přezkoumání zemských hranic
III. vymezení vztahů německých a okupačních orgánů, kde si spojenci
vyhradili rozhodování o zásadních otázkách zahraniční politiky, reparací
a průmyslové výstavby.

Spojenci se značně lišili v názorech na význam jednotlivých demokratických principů budoucího zřízení. Tak např. Velká Británie se výrazně zasazovala především za silnou komunální samosprávu a apolitizaci soudnictví (soudci měli mít zákaz členství v politických stranách), Francie trvala na maximální decentralizaci státní moci a byla nejsilnější zastánkyní federálního uspořádání a USA považovaly za klíčovou dostatečnou záruku svobody podnikání.
Je nutné zdůraznit, že schválení Základního zákona předcházelo přijetí zemských ústav, čímž se už tehdy projevovala snaha o federativní charakter SRN. Stejné platí pro samotné přijetí Základního zákona prostřednictvím Parlamentní rady (8. května 1949), která byla složena ze 65 členů, zvolených zemskými sněmy. Navíc musely Základní zákon - po souhlasu spojeneckých mocností - ještě schválit zemské sněmy jednotlivých zemí (pouze Bavorsko hlasovalo proti, zároveň ale vyjádřilo ochotu podřídit se rozhodnutí většiny).

3.2 Povaha Základního zákona
Podle původních představ ústavodárce měl Základní zákon představovat jen jakýsi "organizační statut", který by odpovídal potřebám poválečného Německa, postrádajícího některé prvky státní suverenity. Proto byl také zvolen název "Základní zákon" místo obvyklého "ústava". Zamýšlený prozatímní charakter Základního zákona byl zřejmý i podle znění hned několika jeho ustanovení.
Nejvýznamnější byl čl. 146:
„Tento Základní zákon ztratí svou platnost dnem, ve kterém vstoupí v platnost ústava, svobodně schválená německým národem."
Z tohoto ustanovení je zřejmý přechodný charakter Základního zákona, který měl být v budoucnu nahrazen demokraticky přijatou ústavou, schválenou zřejmě lidovým referendem. Jak se však ukázalo, byl Základní zákon pouze prostorovým a časovým, ne však obsahovým provizóriem a za více než 40 let platnosti prokázal své kvality. Základní zákon je ústavou novou. Výmarská ústava sice nebyla nikdy zrušena de iure (její čl. 136 - 141 jsou i nadále součástí Základního zákona), de facto však vyšla z užívání už před začátkem 2. světové války. Dále je Základní zákon ústavou psanou, rigidní = tuhou (jeho změna vyžaduje - oproti běžným zákonům - splnění náročnějších formálních podmínek) a reálnou (tj. odráží faktický společenský stav).

3.3 Členění Základního zákona
Jak už je naznačeno výše, představuje Základní zákon (oproti původním představám) tzv. úplnou ústavu. Znamená to, že splňuje všechny formální i obsahové požadavky kladené na ústavu ve smyslu právního základu státu i společnosti.
Základní zákon byl přijat 23. května 1949 a můžeme ho zásadně členit podle obsahových a formálních kritérií. Formální strukturu Základního zákona tvoří Preambule, 11 hlav (tvořených jednotlivými články) a články 136 - 141 Německé ústavy z 11. srpna 1919. Jednotlivé hlavy jsou rozděleny tematicky: Základní práva, Spolek a země, Spolkový sněm, Spolková rada, Spolkový prezident, Spolková vláda, Zákonodárství Spolku, Provádění spolkových zákonů a spolková správa, Organizace soudnictví, Finance, Přechodná a závěrečná ustanovení
Z obsahového hlediska můžeme normy obsažené v Základním zákoně rozlišovat na ty, které upravují lidská práva (I.) a na normy organizace státu (II. - VIII.). Přitom druhá jmenovaná skupina se dá dále rozdělit na úpravu institucionální (III.) a funkční (II., IV. - VIII.)."

Zpracováno jako bakalářská práce na Vysoké škole veřejné správy a mezinárodních vztahů v Praze.
Součástí práce je tabulka o rozsahu cca 0,5 strany.