"UZDRAVENÍ NALEZENÍM SMYSLU
V roce 1926 založili Fritz Wittels, autor první biografie S. Freuda, Maxmilian Silbermann a Viktor E. Frankl ve Vídni "Akademickou společnost pro medicínskou psychologii". Silbermann se stal jejím prezidentem, Frankl víceprezidentem a Freud byl členem její rady. V rámci této společnosti pronesl Viktor E. Frankl přednášku, ve které poprvé použil slovo "logoterapie".
Mezitím uplynulo přes 60 let a logoterapie si po celém světě získala mezinárodní pověst, především pověst lidské a člověka důstojné psychologie. Že to také tak bylo, co kdysi mohlo napadnout 21 letého Viktora E. Frankla, když spojil pojem "logu", smyslu, s pojmem "terapie", léčení a vytvořil tak na smysl orientovanou psychoterapii, vyplývá z posledního odstavce jeho prvotního díla " Lékařská péče o duši ". Zde se říká :
"Jestliže je tomu tak, jak se často tvrdí - že se s logoterapií otevírá nová dimenze, totiž dimenze opravdu lidského-, jestliže je tomu tak, vyplývá právě z tohoto dimenzionálního charakteru našeho příspěvku, že nálezy velkých pionýrů ( psychoterapie ) nejsou logoterapií anulovány, nýbrž vyvýšeny. Logoterapie není žádnou náhradou za psychoterapii; ale logoterapie může velmi dobře přispět k opětovnému zlidštění psychoterapie. "
V tomto textu se vyskytuje výraz " dimenze opravdu lidského", a jestliže člověk zevrubně prostuduje logoterapeutickou literaturu, lze celkem říci :
Co je ale nyní možno chápat pod "vlastním lidstvím"? Míněna je duchovní osoba v člověku to, co člověk "je" na rozdíl od toho, co člověk "má". Míněno je osobní já, které není jednoduše formováno dědičnými vlohami a vlivy prostředí, nýbrž ztělesňuje třetího: instanci v člověku, která zaujímá postoje, která se ze své strany zaměřuje na druh a způsob její volby k dědičným vlohám a vlivům prostředí, která jim ustupuje nebo klade odpor, která ji nechá zakrnět nebo ji učiní tvůrčí, instance, která vlastní zcela obzvláštní rozhodující moc, totiž moc, rozhodovat se, co " ze sebe " příslušný člověk učiní.
Na tomto místě začínáme chápat, proč není logoterapie žádnou náhradou za psychoterapii, může ale za to být velmi důležitým doplněním psychoterapie. Psychoterapie se v tradičním smyslu zabývá hlavně otázkou, co např. prožitky z dětství, zkušenosti z učení, procesy socializace učinily " z člověka ". Další patří k řemeslu odkrývající psychologie,totiž zjistit, co činí " s člověkem " více či méně vědomé pudy, pocity a nálady. Zda jej např. omezují v jeho každodenním úsilí, zda mu vnucují noční tíživé sny či ho nechávají agresivně reagovat na nesprávném místě.
Při všech těchto úvahách a zkoumáních se podle V.E.Frankla ještě vůbec nevstupuje na rovinu "opravdu lidského". Co číní "z člověka a s člověkem" vnější okolnosti a vnitřní stavy, se odehrává na psychofyzické rovině, a teprve, když jde o to, co člověk činí "sám ze sebe", a sice, co činí svobodně a odpovědně " ze sebe a svých nynějších právě se vyskytujících podmínek", přichází do zorného pole duchovní rovina jakožto "opravdu lidské". Proto logoterapie všechny výsledky tradiční psychoterapie a odkrývající psychologie považuje za vesměs platné, platné ostatně uvnitř dimenze psyché a fysis, zatimco její platnost není možno přenést do dimenze nous, ducha.
Tam platí jiná měřítka, či přesněji řečeno, ne pouze samotná egocentrická měřítka. Zde platí méně, co reaktivního je pociťováno jako příjemné nebo nepříjemné, a co slouží nebo stojí v cestě individuálním výhodám, nýbrž - co má a co nemá smysl."