1.

Úvod

2.	Historie měření inteligence

2.1

Sokratés

2.2	Rasové teorie

2.2.1

Polygenismus

2.3	Číselné teorie

2.3.1

Kraniometrie

3.	Měření inteligence pomocí IQ testů

3.1	Alfréd Binet

3.2

W.Stern

3.3

IQ

3.4	Hereditarismus

4.	IQ testy v současnosti

5.

Závěr

“ 3.Měření inteligence pomocí IQ testů

Za zakladatele IQ testů je považován Alfréd Binet, vedoucí psychologické laboratoře na pařížské Sorbonně. Nejprve ovšem pokračoval v pracích svého krajana P.Brocy a zabýval se měřením lebek. Z počátku o Brocových závěrech ani nezapochyboval, po sériích měření hlavy u školních dětí však přišel na to, že nápad zjišťovat inteligenci pomocí měření hlav je mylný.
Po tomto neúspěchu zkusil měřit inteligenci metodou psychologickou. Údajů o mentálním měření bylo v té době málo a byly nesourodé. Benit se rozhodl sestavit sadu úkonů, které by mohly poskytnout mnohem přímočařejší odhad myšlenkové kapacity jednotlivých lidí.
V roce 1904 pověřilo ministerstvo školství Bineta výzkumem vyvinout techniky, které by umožnily odhalit děti, jejichž neúspěchy v normálním žákovském kolektivu by mohly naznačovat, že potřebují speciální výchovnou péči. Binet se rozhodl vypracovat velký soubor krátkých úkonů spojených s každodenním životem (počítání mincí, nebo určování, který z obličejů je „hezčí“), jež předpokládaly použití takových základních procesů, jakými jsou řazení, pochopení, vynalézavost a schopnost sebeopravy. Binetovy testy byly všehochutí nejrůznějších aktivit. Předpokládal, že smícháním dostatečného množství testů zaměřených na nejrůznější činnosti bude schopen odhadnout jedinou hodnotu – jakýsi obecný duševní potenciál dítěte. Tvrdil, že na samotném rozsahu testu, pokud jich je dostatek, téměř nezáleží.

Do své smrti v roce 1911 publikoval Binet tři verze stupnice. První (1905) jednoduše řadila úkoly podle stoupající obtížnosti. Verze z roku 1908 zavedla kritérium, které se od té doby používá k měření IQ. Binet se rozhodl ke každému přiřadit hodnotu věku. Předpokládal, že předložený úkol ještě zvládne dítě s normální inteligencí. Dítě začínalo testem určeným pro nejnižší věk a postupovalo přes stále náročnější testy až k úrovni, kterou už nebylo schopno vyřešit. Poslední test, kterým ještě prošlo, byl definován jako „mentální věk“ a obecná úroveň intelektu se stanovila tak, že se tento mentální věk odečetl od věku skutečného. Děti, které svým mentálním věkem značně zaostávaly za věkem chronologickým, mohly být tímto způsobem rozpoznány a podrobeny. Tak Binet splnil úkol zadaný ministerstvem.

V roce 1912 navrhl německý psycholog W.Stern používat místo odečítání mentálního věku a věku chronologického jejich podíl. A tak se zrodil inteligenční kvocient, čili IQ.
Binet odmítl přisoudit své nejrozsáhlejší a nejdůležitější práci – stupnici inteligence – jakoukoli závažnou teoretickou interpretaci. Snažil se stupnicí oddělit „přirozené od naučeného“. U dětí měřil jen a jen inteligenci, usiloval o odhlédnutí od naučených znalostí. Dítě podle něj nedostane nic na čtení ani na psaní a nedostane žádnou úlohu, kterou by mohlo zvládnout jen proto, že se mu dostalo rutinní výchovy. Za toto přání odfiltrovat povrchové vlivy nabytých znalostí Binet dál jít už nechtěl a odmítl spekulovat o významu hodnocení, které každému dítěti přiřknul. Tvrdil, že inteligence je jev příliš složitý, aby mohl být vyjádřen jediným číslem. Toto číslo, později známé jako IQ, je jen hrubým empirickým vodítkem vytvořeným kvůli omezenému praktickému účelu: „Nutno říci, že stupnice nedovoluje měření inteligence, neboť intelektuální kvality nelze srovnávat podle velikosti. Nelze je ani měřit jako nějaké povrchy.“ Získané číslo je navíc jen průměrem mnoha výkonů, a ne nějakou samostatnou, o sobě stojící veličinou. Binet připomínal, že inteligence není jednoduše měřitelnou věcí jako například výška."

Velká část práce staví na textu Stephena Jaye Goulda: Jak neměřit člověka.